Tak jsem absolvoval první přednášky k NOZ na Právnické fakultě UK. Přednášející rozhodně nebyli prodchnuti rekodifikačním optimismem, jako naši nevědoucí politici. Nicméně na diktafony se dost krotili. O přestávkách, bez diktafonů, měli podobná stanoviska jako soudkyně Irena Pelikánová.

Nový občanský zákoník je kuriózní

Irena Pelikánová, soudkyně Tribunálu Soudního dvora Evropské unie

Rozhovor

Kompletní změna českého soukromého práva, která bude platit od roku 2014, přinese občanům i podnikatelům velké náklady a problémy, říká Irena Pelikánová, soudkyně Tribunálu Soudního dvora Evropské unie. „Zákon, který byl v Česku přijat, je tak kuriózní, že způsobí stejné problémy, jako bychom převzali zákon ze zahraničí,“ říká.

Jedné ze zakladatelek porevolučního obchodního práva v Česku zejména vadí, že nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích, které nahradí dnešní občanský a obchodní zákoník, se velmi liší od úprav v ostatních evropských státech.

• HN: Jak vychází nový český občanský zákoník ze srovnání se zbytkem Evropy?

  Kompatibilní s evropskými trendy je poměrně málo. Je z něj vidět, že autoři prováděli jakoukoliv harmonizaci jen s nechutí. Úroveň sjednocení českého s unijním právem se po jeho přijetí naopak snížila. Například pro odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobkem máme dnes speciální zákon, který poměrně věrně přebírá směrnici o odpovědnosti za vady výrobků. V novém občanském zákoníku však klesl rozsah úpravy oproti tomuto zákonu na třetinu. Představa, že více paragrafů nepotřebujeme, ale tady není úplně pravdivá. Jiné státy, které provádějí podobné změny, nesahají na části zákonů sjednocující národní právo s unijními předpisy. Nebo narozdíl od nás žádají komisi o jejich schválení. Znovu tady vidíme typický postoj České republiky vůči EU.

• HN: Jaké jsou tedy podle vás hlavní problémy rekodifikace?

  Především velké množství použitých vzorů – zahraničních zákonů – způsobilo, že občanský zákoník není dostatečně vnitřně jednotný. Základní problém však od počátku spatřuji v použité metodě. Každý odpovědný zákonodárce čerpá ze vzorů doslovným převzetím. To má tu výhodu, že při následném použití v praxi lze používat starší literaturu a judikaturu ke stejným ustanovením. V nových zákonech je každá věta přeformulována. Práce s těmito zákony v praxi tak bude velmi obtížná. Projevila se nezkušenost autorů s legislativní prací. Mám spíš dojem, že více ustupovali tlakům politickým než odborně právnickým.

• HN: Je ale vůbec možné vzít zahraniční zákon se vším všudy a nasadit ho na českou realitu?

  Přebírání cizích zákonů obecně možné je. Dokonce i do tak odlišných kultur, jako je Japonsko, které kdysi přijalo Německý obchodní zákoník. U nás se to mohlo udělat v devadesátých letech a byla by to ta nejjednodušší cesta. Stačilo přeložit německý nebo rakouský občanský zákoník a dostali bychom i judikaturu a literaturu. To však bylo odmítnuto s tím, že u nás je to jiné, což je nesmysl. Nelze přeceňovat naše zvláštnosti.

• HN: Byla by taková varianta stále možná i dnes?

  Dnes bychom museli přijmout nějaký moderní zákoník. Německý by byl stále představitelný. Přece jen je to sousední země, máme s ní spoustu ekonomických, kulturních a historických vztahů. I naše právní teorie si vždy byly blízké. Nebylo by to bez námahy, ale šlo by to. Náš způsob právního myšlení je prakticky shodný.

• HN: Není přesto lepší mít vlastní občanský zákoník na míru Česku?

  Zákon, který byl v Česku přijat, je tak kuriózní, že způsobí stejné problémy, jako bychom převzali zákon ze zahraničí. Navíc ale nebudeme mít jakoukoli pomoc pro výklad předpisů, jako je literatura nebo judikatura soudů. Všechno začne zase od nuly. Nový občanský zákoník a ještě více zákon o obchodních korporacích jsou velmi nedokonalá díla. Kdybychom převzali zákoník, který má za sebou stoletou zkoušku životem, byla by to lepší cesta. Koneckonců na stejném principu proběhlo převzetí práva ve východním Německu po sjednocení. Rozdíl je tedy jen v jazyce. Utopisticky si myslím, že je to stále ještě možné. Celoevropský zákoník nebude

• HN: Jak to vypadá se vznikem jednotného občanského práva v celé EU, neměli bychom na něj počkat?

  Návrhy evropského občanského zákoníku skončily aktuálním návrhem na sjednocení kupní smlouvy. A to považuji za přiznání neúspěchu. Bylo by dobré mít alespoň to, ale původní návrhy šly mnohem dál. Když vám z toho zbude úprava jediné smlouvy, byť té nejdůležitější, veškeré úsilí věnované zbytku návrhu padne vniveč. Ukazuje to především na nedostatek vůle ke skutečnému sjednocení práva v Evropě. To by přitom bylo pro občany obrovsky výhodné. Kladu si proto otázku, kdo se tomu tak brání. Příčiny odporu politiků jsou v nedomyšleném a povrchním populismu. Přitom by měli hájit zájmy občanů. Odpor ale pramení i z právnických kruhů. Ty by totiž musely opustit svoje zažité národní systémy a monopol znalosti národního práva, který je dobře živí.

• HN: Jsou i nějaké překážky přímo na úrovni samotné Evropské unie?

  Problém je i v odporu členských států. Dokonce i v oblasti, jakou je ochrana spotřebitele, se do jisté míry zachovává rozrůzněnost na 27 národních práv. Dokud členské státy nezačnou mít konstruktivní přístup k Evropě a nezačnou se chovat v souladu s tím, že si Evropskou unii děláme pro sebe, abychom se měli lépe, nedá se výrazně pokročit v ničem. Snad současná krize toto uvědomění urychlí. Ústavní soud Česku v EU škodí

• HN: Jak se z pohledu evropské integrace díváte na nedávné rozhodnutí českého Ústavního soudu, který se vzepřel evropskému soudu v případě československých důchodů?

  Je to nesprávné rozhodnutí. Ostatní evropské ústavní soudy také tančí kolem otázky, nakolik mají respektovat rozsudky Evropského soudního dvora. Ale žádný z nich zatím nikdy neřekl, že to v konkrétním případě neudělá, až teď. Ještě by se to dalo pochopit, kdyby rozhodnutí soudního dvora bylo zásadně a zcela zřejmě špatné. To by se nakonec mohlo stát. Ale nemyslím, že to byl tento případ. O to víc je to pro mě nevysvětlitelné.

• HN: Jaké mohou být pro Českou republiku následky?

  Opět se tím marginalizujeme v rámci EU. Jediná možnost, jak se s tím může soudní dvůr vypořádat, totiž je, že si toho nebude všímat. Je to tak bohužel další signál, jak se Česko k Evropě staví. A je to špatný postoj, který ukazuje, že Evropa je pro nás nepřítel, kterého se bojíme. Ochotně přijímáme nemalé prostředky proudící z EU a současně vykřikujeme, jako by nám Evropa ubližovala, a odmítáme jakoukoli solidaritu v jejím rámci. Komise by navíc mohla podat žalobu na ČR za porušení evropských smluv. Primární evropské právo zavazuje každý členský stát i jeho orgány, aby respektovaly přednost unijních předpisů před těmi národními. Jestliže to stát nerespektuje, porušuje smlouvu. Jde jen o to, jestli komise půjde tak daleko a podá žalobu, nebo raději zavře oči. Osobně se domnívám, že se spíše přikloní k druhé možnosti.

• HN: Proč je ale jedno rozhodnutí takový problém?

  Přednost unijního práva není nějaká formalita. Je to výsledek logické úvahy, který se nedá zrušit, protože se to ČR nelíbí. Například každou směrnici musí všechny státy chápat stejným způsobem. Navíc pokud jí domácí zákon odporuje, musí se soudy řídit přímo směrnicí. To je jediná cesta, jak mohou evropská pravidla fungovat jednotně v celé unii. Představte si, že by nic takového neplatilo. Měli bychom evropskou legislativu, ale každý stát by si ji vykládal po svém, nebo se jí třeba neřídil vůbec. Za deset let by unijní právo přestalo existovat a rozpadlo se zase na 27 různých práv.

Převzato z:

http://www.cak.cz/…s/detail.php?…