Je poučné pro srovnání si přečíst usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 406/2010, které vyřešilo obdobnou věc zcela opačně než Ústavní soud v II.ÚS 2973/09. Krátká rekapitulace případu: SVJ se snažilo pouhým hlasováním shromáždění změnit obsah Prohlášení vlastníka a přesunout okna mezi společné části domu. Krajský soud v Liberci, Vrchní soud i Nejvyšší soud to označily za nemožné. Od počátku protiprávní „hlasování“ shromáždění bylo zrušeno.
--------------------------------------------------------------------------------

Případ uvedený v úvodním příspěvku měl ovšem velmi odlišný osud: hned na počátku rozhodl správně Okresní soud v Opavě, následně se však dopustil omylu jak Krajský soud v Ostravě (11 Co 400/2009–79), tak i Ústavní soud (II.ÚS 2973/09). Text dokládá zjevnou absurdnost a protizákonnost východisek KS:

• „Krajský soud v Ostravě (…) [d]ospěl totiž k tomu, že změna prohlášení, kterou shromáždění jako orgán společenství vlastníků jednotek učinilo, a v jejímž důsledku se vnější okna stala společnou částí domu, byla provedena v souladu s citovaným zákonem o vlastnictví bytů, když byla dodržena kvalifikovaná, tříčtvrtinová většina přítomných členů ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů (…).“

Krajský soud vyšel tedy z ničím nepodloženého nepravdivého tvrzení, které je rozporné se zněním zákona. Ustanovení § 11 odst. 4 se totiž o změně Prohlášení vlastníka vůbec nezmiňuje. Šlo tedy o projev libovůle soudu. Máme zde učebnicový případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které spočívá v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá.

Ústavní soud bez zaváhání převzal vadný závěr KS a bez jakékoliv mozkové činnosti jej zopakoval. Soudce Balík se vůbec neobtěžoval přezkoumat protiústavost ničím nepodloženého závěru Krajského soudu, přestože vlastník jednotky v dovolání poukazoval na absolutní neplatnost počátečního „hlasování o vyvlastnění“. Senát Ústavního soudu šel ve své slepotě tak daleko, že prohlásil dovolání za „zjevně neopodstatněné“, což mu umožnilo vůbec se nezabývat jeho obsahem. Inu, Balík, Lastovecká a Nykodým spěchali na oběd …

Šlo tedy o typický případ denegatio iustitiae, tedy odepření spravedlnosti. Nejhorší je, že se to může stát každému z nás: postačí, aby šlo o soudce, který si nepřečetl zákon o vlastnictví bytů alespoň do § 16, ani nečte tento portál, nebo chce prostě jen stihnout oběd v soudní kantýně – a nesmysl je na světě, žije vlastním životem a opisuje se z jednoho soudního rozhodnutí do druhého.

lake