Ve svém diskusním příspěvku se opírám hlavně o příslušné partie z odborné příručky „Úhrady za dodávku tepla“, jejímž autorem je jeden z našich nejuznávanějších odborníků K. Bašus, dlouholetý vedoucí oddělení teplárenství SEI.

Vyhláška č. 372/2001 Sb vychází ze zásady, že příslušný spotřebitel hradí náklady za úroveň služby, kterou představuje vytápění a nikoliv za množství tepla, které bylo spotřebováno na její zajištění.“ (Bašus, obdobně metodické pokyny MMR). Z tohoto hlediska prakticky vycházejí veškerá moje hodnocení.

Nyní konkrétně k Vašim výtkám Mé tvrzení o čtyř až pětinásobném rozpětí měrných nákladů je založeno na analýze rozúčtování z 18 bytových domů s 1.260 bytovými jednotkami.

Shoduje se také s poznatky citovaného odborníka. Autor nejprve konstatuje, že slabě vytápěné byty automaticky realizují tepelné zisky, jejichž protějškem jsou tepelné ztráty ve více vytápěných bytech. Díky tomu je „v místnosti s uzavřeným otopným tělesem vnitřní teplota podstatně vyšší, než teplota venkovní a pouze o několik málo stupňů nižší než je teplota v místnosti plně vytápěné. Tím dochází k značně velkým, z hlediska vnitřních teplot nezdůvodnitelným rozdílům ve výši úhrady spotřební složky nákladů na vytápění, které v extrémních případech dosahují až desetinásobek jiného srovnatelného bytu nebo nebytového prostoru“. Přičteme-li k tomu druhou polovinu nákladů, základní složku, dostaneme se právě k poznatku o pětinásobnému rozpětí v měrných nákladech.

Jiná věc je, že tyto původně vypočtené měrné náklady jsou poté upravovány v souladu s ustanovením vyhlášky o přípustné odchylce měrných nákladů bytových jednotek od průměru objektu. V uvedené normě je její rozpětí vymezeno intervalem ± 40 %, což odpovídá teplotám 13,5 a 27 °C (údaje MMR). V obou případech jde o mezní, nepřekročitelné hodnoty. Je ponecháno na správcích objektu, aby uvedený interval upravil tak, aby co nejlépe odpovídal reálným rozdílům mezi byty v tepelných pohodách; v metodických pokynech je přímo uvedeno, že spodní limit odchylky musí minimálně odpovídat teplotám ve výši 16 nebo 18 °C.

V této souvislosti považuji za poučné uvést hodnoty zjištěné v bytových domech, které rozdělují topné náklady pomocí denostupňové metody, tedy průběžnou přímou registrací teplot vzduchu v jednotlivých bytových jednotkách. Na základě reprezentačního vzorku domů poskytnutého firmou SMS jsem zjistil, že se v 97 % případů pohybují mezi 19 a 25 °C; podle mého soudu podobné teplotní poměry panují i v domech, které k registraci používají radiátorové indikátory.

Problém je, že pokud aplikujeme poměrně realistickou přípustnou odchylku –12%/+40% (odpovídá přibližně teplotám 18 a 27 °C) pak zjistíme, že tímto sítem neprojdou původně vypočtené měrné náklady v 50 až 65 % bytových jednotek (lvím podílem se na tom podílejí slabě temperované byty). V řadě bytů je nutno přitom snížit nebo zvýšit původně vypočtené měrné náklady až o 70 %. To je tak velké procento chybovosti, že nelze daná rozúčtování považovat za věrohodná.

Tento problém je do značné míry zaviněn tím, že v rozúčtováních není správně zohledněna skutečnost, že se náklady na teplo skládají ze dvou funkčně odlišných složek, stálých a proměnných nákladů. Stálé náklady (v Pražské teplárenské se podílejí na celku 43 %, jinde mohou dosáhnout až 60 %) se na vytápění přímo nepodílejí; představují paušál za připojení k tepelné soustavě zásobování teplem a za připravenost dodavatele dodat teplo v potřebném množství a kvalitě v souladu s platnou legislativou.

Stejná vyhláška v případě TUV tyto rozdíly uznává a stanoví, aby se 30 % z nákladů na ohřev studené vody (=stále náklady tepláren) rozdělovalo podle podlahové plochy. Stejná teplárna dodává zpravidla i tepelnou energii, avšak v tomto případě MMR podobné řešení opomíjí. Znovu se musím odvolat na Bašuse, podle kterého stálé náklady nemůže konečný spotřebitel ničím ovlivnit a patří tedy mezi náklady rozdělované podle podlahové plochy. Při tomto řešení se tak stávají náklady spojené s provozem stoupaček a tepelných zisků z prostupu tepla stěnami bezprizornými a příspěvek bytů s nulovými nebo velmi nízkými náměry se vlastně vyčerpá na paušál za přípojku.

Zohlednění stálých nákladů v rozúčtováních by znamenalo zvýšit podíl položek rozdělovaných podle podlahové plochy dejme tomu na 70 % (což podle Bašuse normy některých západoevropských států povolují). Snížení váhy spotřební složky, ohniska nákladových deformací, by znamenalo, že podstatná část nynějších problémových bytů (u kterých je nutno realizovat heroické korekce přípustnou odchylkou by se zařadila mezi normální, což by výrazně zlepšilo věrohodnost rozúčtování.

Ve svém diskusním příspěvku jsem uvedl dvě tabulky, které jak se ukázalo, se po převodu na portál zcela zbortily. Když jsem to zjistil, zaslal jsem nový příspěvek, ze kterého jsem tyto tabulky vypustil. Pan Lake vyřadil právě tuto opravenou verzi a uvedl mně do poněkud směšně situace. Proto ho prosím, aby v publikované verzi tuto chybu opravil.