Otázka se strefuje přímo do černého. Pokusím se na ní odpovědět co nejstručněji a proto se vyhnu méně podstatným souvislostem.

Vyhláška MMR č. 372/2001 Sb. vychází ze zásady, že správce objektu „by měl zajištovat to, aby náklady na vytápění stejně velkých místností při stejné úrovni vytápění byly zhruba stejné bez ohledu na polohu místnosti a bez ohledu na skutečnou spotřebu tepla. Příslušný spotřebitel hradí náklady za úroveň služby, kterou představuje vytápění a nikoliv za množství tepla, které bylo spotřebováno na její zajištění“ (Bašus: Úhrada za dodávku tepla; autor byl dlouholetým vedoucím oddělení teplárenstvi SEI a patří mezi naše nejzkušenější odborníky). Jinými slovy totéž deklaruje MMR v úvodní části metodických pokynů.

Rozdělování nákladů pomocí radiátorových indikátorů nemůže tyto cíle dost dobře splnit, protože o tepelné pohodě daného bytu nerozhoduje jen provoz radiátorů, ale také neměřitelné tepelné zisky ze stoupaček a z prostupů tepla stěnami a ještě celá řada dalších faktorů včetně třeba provozu domácích elektrospotřebičů.

Vzhledem k jednostrannosti použité technické pomůcky jsou celkové náklady na teplo členěny na dvě složky, a to obvykle v poměru půl na půl.

Tzv. spotřební složka nákladů se rozděluje pomocí součinů náměrů indikátorů a (korigovaných) výkonů příslušných radiátorů. Tzv. základní složka se pak rozděluje podle podlahové plochy; podle metodických pokynů „vyjadřuje náklady na tepelnou energii, která může být dodána do prostoru místností bytu (nebytového prostoru) prostupem stěnami a přestupem z vnitřních rozvodů tepla a která rovněž vyjadřuje část podílu nákladů na vytápění (temperování) společných částí domu.“

Zejména spotřební složka obsahuje závažné systémové chyby, což nepopírá ani MMR: „Uplatnění indikátorů v praxi je pod vlivem systematických chyb a chyb tohoto tzv. poměrového měření. Způsob jak se s těmito nejistotami vyrovná konkrétní výpočtová metoda je závislý na důmyslnosti zvoleného komplexního řešení problematiky, které je v kompetenci vlastníka ústředně vytápěného objektu. Náměr indikátoru nemůže být použit jako měřítko hospodaření teplem. Vyšší hodnota náměru může být způsobena potřebou dodávat teplo z vytápěné místnosti do okolí.“

Poslední věta naráží na jednu z nejdůležitějších systémových chyb radiátorové metody. V pozadí tohoto problému je fyzikální zákon; teplo se stěhuje z teplejších míst do chladnějších. Jde o jev, který se v objektech vyskytoval odjakživa a není na něm nic pohoršlivého. Problémem se však stal v okamžiku, kdy byly do bytů nainstalovány radiátorové indikátory. Tato technická pomůcka totiž zaznamenává ve vytápěných bytech veškeré teplo odebrané příslušnými radiátory (a spotřebitel je později musí zaplatit), přestože část tohoto tepla je odsávána a „zdarma“ spotřebována ve slabě temperovaných bytech. Tato chyba nejvíce trápí panelové domy; na razanci jí dodává skutečnost, že se slabě temperované byty podílejí na celkovém počtu bytů mnohdy více než třetinou.

Z výše uvedeného vymezení základní složky vyplývá, že se všechny byty podílí na nákladech spojených s prostupy tepla stěnami; tento paušál tedy platí také jejich zdroj, vytápěné byty, které jsou tak za prokazatelné tepelné ztráty zpoplatněny dvakrát.

Osobně ovšem mám pochybnosti, zda vůbec existuje základní složka nákladů v uvedeném obsahovém vymezení. Radiátorová metoda totiž vůbec nebere v úvahu, že se náklady na teplo skládají ze dvou, funkčně odlišných, složek. Tato skutečnost je dobře patrna u těch tepláren, které fakturují dvousložkové ceny. Patří k nim i Pražská teplárenská, která vykazuje podle ceníku na rok 2012 (tarifní třída A) tuto nákladovou skladbu:

Náklady

Fakturace

%

Popis složky

Proměnné

Dodané množství

57

Náklady, které jsou přímo závislé na množství dodávaného tepla (náklady na palivo, technologickou vodu, elektrická energie pro distribuci, emise apod.)

Stálé

Sjednané množství

43

Náklady, které nejsou přímo závislé na množství dodávaného tepla (odpisy, náklady na opravu a údržbu, mzdové a odbytové náklady, ostatní režie apod.)

Pražská teplárenská k tomu poskytuje toto vysvětlení: „Proměnná složka závisí na nákladech s výrobou tepelné energie a reflektuje skutečné množství tepla odebraného zákazníkem. Ve stálé složce zákazník platí za připojení k tepelné soustavě zásobování teplem a za připravenost dodavatele dodat teplo v potřebném množství a kvalitě v souladu s platnou legislativou“. V závěru pak trefně přirovnává stálé náklady k telefonnímu paušálu a proměnné k hovornému.

Podle již citovaného odborníka stálé náklady tepláren nemůže spotřebitel ovlivnit a patří proto do rodiny nákladů, které se rozúčtovávají podle podlahové plochy (Bašus). Oporu k tomuto řešení poskytuje samotná vyhláška MMR, která v části věnované rozdělování nákladů na TUV stanoví, že se 30 % z nákladů na ohřev studené vody rozděluje podle podlahové plochy. Toto opatření je pak zdůvodňováno takto: „Základní složka v sobě zahrnuje především pohotovost v dodávce TUV, která je zajišťována bez ohledu, zda spotřebitel TUV odebírá či nikoliv, neboť TUV o požadované teplotě je k disposici u každého spotřebitele, a to i v případě jeho dlouhodobé nepřítomnosti. Tato neustálá pohotovost je spojena zejména s náklady na zajištění cirkulace TUV a zahrnuje v sobě i ztráty ve vnitřních rozvodech TUV, a proto je potřebné, aby tyto náklady hradili všichni spotřebitelé bez ohledu na výši odběru“ (Bašus).

Z předchozího lze vyvodit, že slabě temperované byty víceméně hradí jen paušál za přípojku k tepelné soustavě, avšak na nákladech spojených s prostupy tepla stěnami a s tepelnými zisky provozu stoupaček se nepodílí, přestože jsou prokazatelně jejich příjemci. Díky těmto a dalším systémovým chybám dosahuje v bytových domech rozpětí v měrných nákladech nezřídka až pětinásobku; sugeruje to tak velké rozpětí v tepelných pohodách, které není v objektech vůbec dosažitelné:

Měrné náklady (průměr objektu =100)

50

60

75

88

100

140

242

Odpovídající teploty v °C

12

13,5

16

18

20

27

44

Přípustná odchylka měrných nákladů

• 40

• 25

• 12

0

+40

Teploty byly odvozeny z měrných nákladů pomocí konvenční poučky, podle které zvýšení tepla o 1 °C zvyšuje náklady přibližně o 6 %; údaje mají čistě orientační povahu (jak dále uvedeme, tento kalkulační vzorec používá i MMR)

MMR se snaží tento okatý nesoulad mezi formálními propočty a realitou zmírnit tím, že vsunulo do vyhlášky nouzové opatření, podle kterého nesmí měrné náklady překročit průměr objektu o více než ± 40 % (což odpovídá 13,5 resp. 27 °C). Metodické pokyny MMR, vydané o rok později, upřesnily, že odchylka –40 % může být použita jen výjimečně (například u dlouhodobě neobsazených nebytových prostor). V normálních případech musí být aplikován spodní limit odchylky na úrovni 16 nebo 18 °C; horní byl ponechán na úrovni 27 °C. Uvedené teplotní limity vědomě či nevědomě kopírují standardní nastavení termostatických ventilů, mezní hodnoty, při kterých se přívod topné vody do radiátorů automaticky otevírá či uzavírá. Opatření má tedy logické opodstatnění, což ještě neznamená, že vystihuje bezchybně realitu.

Aplikace přípustné odchylky má také odvrácenou část. Pokud aplikujeme poměrně realistickou odchylku –12%/+40% zjistíme, že bude nutno korigovat asi 65 % bytových jednotek (z toho lví podíl připadá na slabě temperované byty); v některých případech přitom korekce zvyšují nebo snižují původně vypočtené měrné náklady o více než 50 %. To je tak velké procento chybovosti, že o věrohodnosti takovéhoto rozúčtování lze úspěšně pochybovat.

Přitom řešení je dost nasnadě. Zohlednění stálých nákladů tepláren by zvýšilo, za jinak stejných podmínek, podíl položek rozdělovaných podle podlahové plochy přibližně na 70 %; váha spotřební složky, ohniska rozhodující části nákladových deformací, by úměrně tomu poklesla. V této souvislosti je třeba uvést, že normy některých západoevropských států podobně vysoký podíl základní složky povolují (podle Bašuse). Při tomto řešení by se ukázalo, že podstatná část bytových jednotek, u kterých je nyní třeba provádět značné korekce měrných nákladů, by se bez podobných násilných úprav obešla.