Vyhláška č. 269/2015 Sb. je sice velice chybná, naštěstí je asi neplatná

V příspěvku se nejprve pokusím přiblížit hlavní problémy realizace rozúčtování nákladů na vytápění podle předchozí vyhlášky č. 372/2001 Sb., v druhé části se pak pokusím naznačit jak se s nimi vyrovnává nová vyhlášky č. 269/2015 Sb.

Obě normy stanoví pravidla pro rozdělování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele v těch ústředně vytápěných domech, které pro tyto účely používají měřidla (kalorimetry) nebo poměrové indikátory.

Přehled rozúčtovacích metod

Z ekonomických i technických důvodů jsou kalorimetry používány jen v moderních budovách, ve kterých je teplo přiváděno do bytů na jediném místě, do místností je rozváděno vodorovným potrubím a použité zdivo má příznivé tepelně izolační vlastnosti. Problémy s vyšší energetickou náročností bytů s více než 1 venkovní stěnou se obvykle řeší slevou kupní ceny nebo nájemného.

Ve starší zástavbě se používá některý ze tří druhů poměrových indikátorů: senzory, které průběžně registrují teplotu vzduchu v bytových jednotkách (tzv. přímá denostupňová metoda); indikátory umístěné na odtokových trubkách z radiátorů (tzv. nepřímá denostupňová metoda); indikátory připevněné do středu radiátorů, kde registrují povrchovou teplotu sousedních článků nebo plochy deskového tělesa (dále jen radiátorová metoda).

Rozúčtování pomocí denostupňová metoda vychází ze zásady, že spotřebitel hradí náklady za úroveň poskytované služby, dosahovanou tepelnou pohodu, nikoliv za teplo k tomuto účelu spotřebované. Údaje z reprezentativního vzorku denostupňových domů ukazují, že se průměrné roční teploty vzduchu pohybují v 90 % bytových jednotek mezi 20 a 25 °C (pro účely rozúčtování jsou tyto teploty ještě kombinovány s venkovními teplotami). Rozdíly v měrných nákladech obvykle nepřekračují 40 %. Výhodou metody je to, že si každý spotřebitel může porovnat vyúčtovávané teploty s výsledky vlastních měření pomocí bytových teploměrů. Ani tato metoda není prosta některých slabin; kritici jí vyčítají zejména to, že k teplotě vzduchu přispívá také provoz domácích spotřebičů.

Dalo by se očekávat, že podobné teplotní a nákladové relace panují i v domech s radiátorovou indikací. Výsledky však tomu protiřečí.

Systémové chyby radiátorové metody

Pro účely rozúčtování jsou náklady na vytápění členěny do dvou složek. Základní složka (dosud 40 nebo 50 % celkových nákladů) je rozdělována poměrem podlahových ploch. K rozdělování spotřební složky (nákladů na provoz radiátorů) jsou používány (přepočtené) náměry indikátorů; z tohoto ukazatele však nelze zjistit, že v bytech, které preferují vyšší tepelný komfort, je díky prostupům tepla vnitřními stěnami objektu, část zaregistrovaného tepla odsávána okolními jednotkami s uzavřeným nebo nadměrně regulovaným přívodem topné vody do radiátorů, a to bez odpovídající finanční kompenzace. Z registrace dále unikají významné a přitom nerovnoměrně rozložené tepelné zisky bytových jednotek z nepřetržitého provozu neizolovaných potrubí.

Proces přerozdělování tepla mezi byty s různým stupněm regulace tepla vystihuje tento příspěvek: „Teplo prostupuje přes všechny konstrukce v domě vždy tam, kde je trochu nižší teplota. Stačí 1–2 stupně rozdílu a teplo už proudí z teplejšího bytu do chladnějšího. Dosáhne-li rozdíl teplot 3 stupně, prostup tepla z okolních bytů je již tak velký, že plně nahradí vytápění radiátory a nedovolí další klesání teploty. Lze vypočítat, že na každý stupeň teploty vzduchu v bytě připadá asi 6 % tepelné energie. Na rozdíl tří stupňů je tedy zapotřebí asi 20 % energie. Proto i byty, ve kterých se maximálně šetří a radiátory jsou skoro stále studené, spotřebují na svoje vytápění nejméně 80 % energie, která se v domě spotřebovala na každý metr čtvereční podlahové plochy.“ Autorem této informace je sám výkonný sekretář ARTAV a zřejmě v ní zobecnil zkušenosti svých členů, kteří se specializují na rozúčtování tepla právě pro domy, které používají radiátorové indikátory.

Díky prostupům tepla přesahuje rozpětí (maximum/minimum) v náměrech indikátorů a odvozeně také v nákladech na provoz radiátorů mnohdy 40ti násobek. Po připočtení základní složky se sice rozpětí měrných nákladů výrazně sníží, nicméně stále se ještě pohybuje mezi troj až čtyřnásobkem.

Přípustná odchylka měrných nákladů od průměru zúčtovací jednotky

Zmíněných systémových chyb v rozdělování spotřební složky nákladů si byli dobře vědomi autoři vyhlášky MPO č. 85/1998 Sb. Proto do normy vsunuli § 6 (4), který stanovil, že se „spotřební složka rozdělí mezi konečné spotřebitele úměrně údajům měřičů tepla nebo indikátorů s použitím výpočtové metody, která umožní rozúčtovat spotřební složku nákladů podle dosahované průměrné vnitřní teploty jednotlivých místností s otopným tělesem bytu či nebytového prostoru v zúčtovací jednotce.“ Z tohoto ustanovení je jednoznačně patrno, že „základním kritériem pro rozúčtování spotřební složky nákladů na vytápění je konečný dosažený výsledný efekt, to je tepelná pohoda“.

Realizace tohoto ustanovení narážela na skutečnost, že radiátorová metoda teploty v bytech nesleduje. Autoři vyhlášky MMR č. 372/2001 Sb. sice prohlašovali, že rozúčtování i nadále vychází ze zásady, že spotřebitel hradí náklady na dosahovanou teplotu, zásadně však změnili koncept radiátorového rozúčtování tím, že do normy vložili nouzovou pojistky, která omezovala rozptyl měrných nákladů od průměru zúčtovací jednotky intervalem ±40 %.

Uvedený interval navrhla skupina expertů ovšem s tím, že se bude aplikovat jen na spotřební složku přepočtenou na 1 m² podlahové plochy, což by víceméně omezilo rozptyl celkových měrných nákladů do hranic, která je typická pro denostupňovou metodu.

Omylem pracovníků MMR byl však zmíněný interval ve vyhlášce vztažen k celkovým měrným nákladům. Spodní limit –40 % (13,5 °C) se však dostal do rozporu s jinými normami, které nepřipouštěly způsob rozúčtování, který by nezajišťoval tepelnou stabilitu objektu. Metodický pokyn, vydaný o rok později, proto upozornil, že spodní limit –40 % by měl být použit jen výjimečně, například u dlouhodobě neobsazených bytů. V normálních podmínkách by měl být nastaven tak, aby odpovídal alespoň teplotám, při kterých termostatické ventily automaticky obnovují přívod topné vody do radiátorů (16 nebo 18 °C).

Průměr uvedených spodních limitů odpovídá teplotám okolo 17 °C, která se v zateplených objektech běžně vyskytuje i na nevytápěných společných chodbách. Přesto ve vzorku radiátorových domů, který mám k disposici, tomuto limitu většinou nevyhovělo více než 40 % bytů. K tomu je třeba připočíst dalších cca 10 % bytů, ve kterých měrné náklady překračují horní limit ve výši 27 °C. Následná korekce původně vypočtených nákladů se tak někdy týká poloviny bytů a za těchto okolností nelze výsledky rozúčtování považovat za věrohodné a tedy ani platné.

Ustanovení o limitech přípustné odchylky je jasným svědectvím, že je vyhláška č. 372/2001 Sb. napasována na problematiku rozúčtování v radiátorových domech. Nejinak je tomu i u nové vyhlášky.

Budoucí rizika

V létě 2012 zveřejnilo MMR dokument „Úvahy k novele vyhlášky č. 372/2001“. Jeho autoři v něm zveřejnili návrhy na úpravu proporce mezi základní a spotřební složkou a limitů přípustné odchylky měrných nákladů. Smysluplné řešení této problematiky vyžadovalo, aby autoři své návrhy odzkoušeli na výsledcích rozúčtování v reprezentativním vzorku rozúčtování v radiátorových domech a hledali takovou variantu proporce mezi oběma složkami, která by omezila potřebu dodatečných korekcí vypočtených hodnot na minimum. To autoři neudělali a jejich návrhy svědčí o tom, že nemají o reálných nákladových a teplotních poměrech v bytových domech ani páru, postrádají soudnost a je jim naprosto lhostejný sociální dopad jejich návrhů na statisíce domácností. Nepostrádají ovšem houževnatost a co si v „Úvahách“ umínili to také do nerealizovaného návrhu novely i do nové vyhlášky prosadili.

Nová vyhláška umožňuje zvýšit podíl spotřební složky z dosavadních 50–60 % až na 70 %. Je velmi pravděpodobné, že se část správců radiátorových domů pokusí tuto možnost využít v domnění, že tím ještě více posílí zainteresovanost spotřebitelů na úsporném vytápění. Mezi 50% a 70% podílem spotřební složky je ovšem parádní rozdíl; za jinak stejných podmínek znamená zvýšení jednotkové ceny spotřební složky o 40 %, provázené přibližně stejným poklesem jednotkové ceny základní složky. V případě bytů s nulovými náměry, které hradí pouze náklady na základní složku, by aplikace uvedené proporce vedla k poklesu měrných nákladů z dosavadních 50 % průměru zúčtovací jednotky na pouhých 30 % (cca 9 °C). Naproti v bytech, které preferují vyšší tepelný komfort, by se zmíněný ukazatel vyšplhal dejme tomu z 210 % průměru zúčtovací jednotky na 270 %. Rozpětí v měrných nákladech by se tak z dosavadního čtyřnásobku zvýšilo na devítinásobek, aniž by se přitom v dotčených bytech změnily náměry indikátorů a tepelná pohoda.

Tento problém by dost vyšuměl, pokud by nová vyhláška zachovala dosavadní limity přípustné odchylky měrných nákladů. Její autoři se ovšem rozhodli pro změnu a zvýšili spodní limit ukazatele ze 60 % průměru na 80 % čili o více než 30 %; v bytech s nulovými a nízkými náměry by tak byla doúčtována část nehrazených tepelných zisků z prostupů tepla konstrukcemi objektu. Toto opatření se ovšem nedotkne těch objektů, které již dříve reagovaly na upozornění metodického pokynu a upravily spodní limit ukazatele na 75 nebo 88 % průměru objektu.

V případě horního limitu měrných nákladů zvýšily autoři laťku z dosavadních 140 % na 200 % čili o 40 %. Autoři tak nebrali v úvahu, že právě byty, které preferují vyšší tepelný komfort, jsou nejvíce vystaveny nadměrným ztrátám tepla v důsledku prostupů tepla vnitřními stěnami objektu. Zřejmě se ztotožnili s dosti rozšířenou fámou, že v příslušných bytech zaručeně žijí „kuřáci, kteří neustále větrají a přitom topí na plné pecky“. To sice může být v některých případech pravda, nicméně bez důkazů nelze obvinit početnou skupinu bytů. To platí také opačně; skutečnost, že některý byt vykazuje podezřele nízké měrné náklady, ještě neznamená, že cílevědomě krade teplo.

Je proto téměř jisté, že se v rozúčtováních zvýší podíl bytů, ve kterých musely být původně vypočtené náklady zvyšovány nebo snižovány. V každém případě pak tyto korekce nabydou na razanci; v případě bytů s nulovými náměry se například zvýší původní náklady o 166 % (80/30) oproti dosavadním 60 % (80/50). Rozúčtování se tak stane ještě méně věrohodné než dosud.

Tyto problémy by se přitom daly značně oslabit uvážlivou volbou proporce mezi základní a spotřební složkou. Díky spodnímu limitu musí všichni spotřebitelé uhradit měrné náklady nejméně ve výši 80 % průměru zúčtovací jednotky. Pokud by se podíl základní složky zvýšil na stejnou hladinu, pak by v bytech, které nadměrně omezují přívod topné vody do radiátorů, odpadla potřeba tento ukazatel dodatečně zvyšovat. A současně by se ukázalo, že se do dosavadního limitu ve výši 140 % průměru objektu vejdou i byty s vyššími náměry indikátorů. Je jinou věcí, že by toto řešení asi odporovalo směrnicím EU. Tento problém by se však dal obejít návratem ke zmíněnému návrhu skupiny expertů aplikovat interval ±40 % pouze na spotřební složku nákladů přepočtenou na 1 m² podlahové plochy.

Předchozí ukazuje, že lze čistě administrativní cestou udělat z jednoho a téhož spotřebitele buď zloducha nebo jeho oběť.

Na závěr

V příspěvku jsem se snažil být stručný a proto jsem z něho vypustil všechny tabulky i odkazy na použitou literaturu. Zájemci o podrobnější informace si mohou stáhnout plnou verzi mého příspěvku z www.volny.cz/oklokocnik.

Doporučuji si zde všimnout také mého komentáře k § 3 Rozúčtování nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce. Tento klíčový paragraf sice uvádí limitní podíly základní a spotřební složky, avšak na rozdíl od nerealizovaného návrhem novely vyhlášky zcela vypustil dva odstavce, které se týkaly způsobu jejich rozdělování mezi konečné spotřebitele; podle mého názoru se tím vyhláška ocitá za hranou platnosti.