NS Cdo 2062/2020 k § 1 206

Rozhodnutí NS

26 Cdo 2062/2020

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 14.10.2020

Spisová značka: 26 Cdo 2062/2020

ECLI: ECLI:CZ:NS:202­0:26.CDO.2062­.2020.1

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Společenství vlastníků jednotek

Dotčené předpisy: § 1206 odst. 2 o. z.

Kategorie rozhodnutí: C

Podána ústavní stížnost III.ÚS 183/21

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelů a/ J. A., bytem XY, b/ I. S., bytem XY, c/ O. T., bytem XY, a d/ O. S., bytem XY, kromě navrhovatele b/ zastoupených Mgr. Ing. Ivanem Soudkem, advokátem se sídlem Praha 2, Bělehradská 1909/34, za účasti Společenství vlastníků domu XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Petrem Zachem, advokátem se sídlem Praha 2, Americká 152/15, o vyslovení neplatnosti usnesení č. 20/3 shromáždění účastníka ze dne 13. září 2016, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 110/2016, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2020, č. j. 6 Cmo 356/2018–130, takto:

1. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2020, č. j. 6 Cmo 356/2018–130, ve výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 71 Cm 110/2016–94, v bodech 27 a 32 zamítavého výroku III. a v nákladovém výroku IV., a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 71 Cm 110/2016–94, v bodech 27 a 32 zamítavého výroku III. a v nákladovém výroku IV., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
2. Jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 4. září 2018, č. j. 71 Cm 110/2016–94, výrokem I. vyslovil, že je neplatné v tam specifikované části usnesení č. 20/3 o novém znění stanov (dále též jen „napadené usnesení“ a „Stanovy“) přijaté dne 13. září 2016 shromážděním Společenství vlastníků domu XY (dále též jen „shromáždění“, „dům“ a „Společenství“), a výroky II. a III. zamítl (změněný) návrh na vyslovení neplatnosti napadeného usnesení (dále jen „Návrh“) v části týkající se změny názvu Společenství a v dalších tam specifikovaných částech (takto rovněž zamítl Návrh v bodě 27 výroku III. ohledně čl. XI odst. 5 Stanov a v bodě 32 výroku III. ohledně prvního souvětí čl. VII odst. 9 Stanov). Současně výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. ledna 2020, č. j. 6 Cmo 356/2018–130, potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II. a III. a v nákladovém výroku IV. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně rovněž následující skutková zjištění. Dne 13. září 2016 se konalo shromáždění Společenství (dále opět jen „shromáždění“), o jehož průběhu sepsal notář JUDr. Ladislav Vondrák podle § 80a zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“), notářský zápis č. N 552/2016, NZ 607/2016 (dále jen „notářský zápis“). V něm rovněž osvědčil, že shromáždění přijalo usnesení, jímž bylo schváleno novelizované úplné znění stanov Společenství (dále opět jen „Stanovy“), a v návaznosti na to uvedl text těchto „novelizovaných“ stanov, který obsahoval mimo jiné i čl. VII odst. 9, jehož první souvětí znělo takto: „Shromáždění je schopné usnášení, jsou-li přítomni členové společenství, kteří disponují jednou polovinou (1/2) všech hlasů.“. Z notářského zápisu dále také vyplynulo, že čl. XI Stanov byl rozdělen pouze do čtyř odstavců (tudíž neobsahoval odstavec pátý). Na zjištěném skutkovém základě pak především dovodil, že Návrh byl podán včas, oprávněnými subjekty (přehlasovanými spoluvlastníky jednotky č. 1909/9 v domě) a je dán též důležitý důvod pro přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době konání shromáždění a ve znění do 30. června 2020 (dále jen „o. z.“). Poté se zabýval obsahem jednotlivých ustanovení Stanov (kromě čl. XI odst. 5, jenž – podle názoru obou soudů – nebyl jejich součástí), která pokládali navrhovatelé za neplatná, a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nejsou v rozporu se zákonem a neodporují ani dobrým mravům. Za této situace usnesení soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích II. a III. potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání vymezili řadu otázek (viz posléze uvedený výklad), které podle jejich mínění nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, přičemž specifikovali též důvody, pro něž považovali posouzení těchto otázek ze strany obou soudů za nesprávné. Takto vyjádřili nesouhlas mimo jiné s názorem, že je v souladu se zákonem autonomní úprava usnášeníschopnosti shromáždění obsažená v čl. VII odst. 9 Stanov. Podle nich požadavek na usnášeníschopnost shromáždění vlastníků nelze „zmírnit“ pod mez stanovenou v § 1206 odst. 2 o. z., jak to ve skutečnosti činí dotčená úprava Stanov, která pro usnášeníschopnost shromáždění pokládá za dostačující přítomnost vlastníků jednotek s pouhou polovinou všech hlasů (nikoli až s většinou všech hlasů). Rovněž nesouhlasili s důvodem, pro nějž byl zamítnut jejich Návrh v části, jíž se domáhali vyslovení neplatnosti napadeného usnesení v ustanovení, které označili jako čl. XI odst. 5 Stanov. Zde zdůraznili, že při formulaci petitu Návrhu vycházeli z návrhu napadeného usnesení, jenž byl předložen vlastníkům k hlasování na zasedání shromáždění. Navíc v přehledové tabulce, jíž v průběhu řízení poskytli soudu prvního stupně, uvedli pod citovaným označením plný text předmětného ustanovení. Soudům nižších stupňů tedy nic nebránilo, aby Návrh i v této části věcně projednaly. Navrhli, aby dovolací soud změnil rozhodnutí obou soudů tak, že vysloví, že napadené usnesení je v tam specifikovaném rozsahu neplatné.

Společenství ve vyjádření k dovolání vyvracelo správnost použitých dovolacích námitek a navrhlo, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání navrhovatelů (dovolatelů) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), z nichž jeden (navrhovatel b/) má právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a ostatní (navrhovatelé a/, c/ a d/) jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). K podání navrhovatele b/ ze dne 20. května 2020 však nepřihlížel, neboť bylo podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (viz § 242 odst. 4 ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř.); v této souvislosti – vzhledem k obsahu zmíněného podání – pak uvádí, že bylo-li usnesení odvolacího soudu vhozeno do poštovní schránky navrhovatele b/ dne 10. března 2020, jak sám potvrdil v citovaném podání (viz č. l. 155 verte spisu), nastaly účinky doručení rozhodnutí, od nichž se odvíjí počátek běhu dovolací lhůty (viz opět § 240 odst. 1 o. s. ř.), již tohoto dne (§ 49 odst. 1 a contrario, § 50 odst. 1 o. s. ř., § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 292/2013 Sb.“), a nikoli až 20. března 2020, jak se mylně domníval. Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Nejprve dospěl k závěru, že dovolání je zjevně bezdůvodné, předkládali-li dovolatelé k dovolacímu přezkumu řešení otázek, zda společenství vlastníků může stanovami a na základě stanov ukládat svým členům povinnosti (včetně povinností uvedených v čl. XI odst. 4 písm. l/ a k/ Stanov), zda stanovy společenství vlastníků mohou „přenést“ odpovědnost za škody způsobené třetími osobami na vlastníka jednotky, zda může společenství vlastníků rozhodovat o sloučení nebo rozdělení jednotek, zda jeho stanovy mohou omezit výběr předsedajícího na zasedání shromáždění vlastníků na členy výboru, zda společenství může požadovat, aby v seznamu členů byly uvedeny jejich kontaktní údaje, zda může požadovat též jméno a kontaktní údaje osoby, které přenechal vlastník jednotky byt do užívání, a zda lze ve stanovách společenství zakotvit pravidlo, podle něhož příspěvky určené na odměňování osoby, která dům spravuje, nebo členů jejích orgánů, na vedení účetnictví a na podobné náklady vlastní správní činnosti se rozvrhnou na každou jednotku stejně. Řešení uvedených otázek tak, jak je přijal odvolací soud, totiž vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 253 odst. 1 věty druhé, § 1175 odst. 1, § 1176, § 1177 odst. 1 a 2, § 1188 odst. 2, § 1200 odst. 2 písm. c/ a § 1208 písm. f/ bod 4. o. z.; zároveň je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019, a z 21. července 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020). Dovolatelé současně žádali, aby dovolací soud – po přerušení řízení – podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení některých z výše uvedených zákonných ustanovení z důvodu rozporu s ústavním pořádkem. Dotčená ustanovení se však nejeví jako protiústavní; snad jen na okraj dovolací soud v uvedené souvislosti připomíná, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, a dále např. rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněného pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17/).

Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek, zda je klamavý (nový) název Společenství, jejž schválilo shromáždění (tj. aktuální název Společenství), zda stanovy společenství vlastníků mohou uvádět jinou definici společných částí domu, než z jaké vychází prohlášení vlastníka učiněné podle zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zda mohou připustit, aby o postupu při tajném hlasování rozhodoval kdokoliv, zda mohou oprávnit výbor k vynucování povinností člena společenství, a zda může společenství vlastníků požadovat přístup do jednotky v širším rozsahu, než jaký stanovuje § 1183 odst. 1 o. z. Zde jde totiž o otázky, pro jejichž – podle nich správné – posouzení nabídli dovolatelé vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich mínění odvolací soud z provedených důkazů zjistit. V tomto ohledu tedy ve skutečnosti namítli, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům ohledně posouzení předestřených otázek. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, však nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Dovolací soud konečně nedovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky přípustnosti omezení způsobu určení společného zástupce spoluvlastníků jednotky ve stanovách společenství vlastníků. Odvolací soud se totiž neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 11. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 1859/2019, jehož závěry sdílí dovolací soud i v projednávané věci), pokud dovodil, že shromáždění přijalo napadené usnesení platně v části, v níž Stanovy blíže upravují způsob určení společného zástupce spoluvlastníků jednotky ve smyslu § 1185 odst. 2 o. z.

Naproti tomu však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky procesního práva, zda byl dán důvod pro zamítnutí Návrhu v části, jíž se dovolatelé domáhali vyslovení neplatnosti napadeného usnesení v ustanovení, které označili jako čl. XI odst. 5 Stanov (dále jen „první otázka“), a dále také otázky hmotného práva, zda stanovy společenství vlastníků mohou „zmírnit“ požadavek na usnášeníschopnost shromáždění pod mez stanovenou v § 1206 odst. 2 o. z. (dále jen „druhá otázka“). Zde totiž dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která – zejména v poměrech právní úpravy společenství vlastníků účinné od 1. ledna 2014 – nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K první otázce otevřené dovolacímu přezkumu lze uvést následující. Požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (v případě žaloby na plnění), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Soud tedy musí dbát na to, aby jím formulovaný výrok rozhodnutí vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura).

V posuzovaném případě dovolatelé změněným petitem Návrhu mimo jiné požadovali, aby soud vyslovil neplatnost napadeného usnesení v části, jíž byl jako součást nového znění stanov Společenství schválen „v článku XI odst. 5 celý“. Z notářského zápisu provedeného k důkazu při jednání dne 4. září 2018 (srov. protokol o jednání na č. l. 78 až 87 spisu) přitom vyšlo najevo, že takto označené ustanovení se ve Stanovách nenachází. Uvedené však nemění nic na tom, že soudům obou stupňů muselo být zřejmé, jaké ustanovení se „skrývá“ pod zmíněným označením, a současně že jde o ustanovení, které se ve Stanovách nalézá, byť na jiném místě, než na které odkazoval údaj použitý dovolateli. Dovolatelé totiž citovali ustanovení označené jako čl. XI odst. 5 Stanov v příloze (přehledové tabulce) ke svému podání z 21. května 2018 (viz č. l. 34 a násl. spisu), přičemž znění tohoto ustanovení bylo patrné též z výtisku stanov Společenství, který připojili k návrhu na zahájení řízení a který byl na uvedeném jednání rovněž proveden k důkazu (resp. „konstatován“). Za této situace mohly soudy nižších stupňů bez obtíží vyhledat a ztotožnit příslušné ustanovení také v textu Stanov zaznamenaném v notářském zápisu a je v této souvislosti nerozhodné, že zde bylo zařazeno (s přihlédnutím k úvodní větě čl. XI odst. 4 Stanov však poněkud nesystematicky) do článku XI odst. 4 pod písm. n/. Pak jim ovšem nic nebránilo v tom, aby se – při splnění podmínek předepsaných v § 1209 odst. 1 o. z. – daným ustanovením věcně zabývaly. Soud prvního stupně pak mohl bez dalšího ve výroku svého rozhodnutí označit předmětné ustanovení „správným“ údajem (tj. jako ustanovení čl. XI odst. 4 písm. n/ Stanov), neboť petitem návrhu, jak jej formulovali dovolatelé, nebyl vázán; to však neučinil a jeho pochybení v tomto směru nenapravil ani odvolací soud. Z vyložených důvodů nelze tedy pokládat za dostatečný důvod pro částečné zamítnutí Návrhu okolnost, že podle notářského zápisu nebylo součástí novelizovaného znění stanov Společenství ustanovení, které dovolatelé (nesprávně) označili jako článek XI odst. 5.

Pro řešení druhé otázky otevřené dovolacímu přezkumu je podstatné posouzení, zda ustanovení § 1206 odst. 2 věty první o. z., podle něhož je shromáždění způsobilé usnášet se za přítomnosti vlastníků jednotek, kteří mají většinu všech hlasů, má charakter právní normy kogentní nebo dispozitivní.

Obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní. Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje. Ustanovení § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. pak vychází z toho, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý. Příkladem přímých výslovných zákazů je právě ustanovení § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněné pod č. 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že normy upravující postavení (status) osob jsou normy, které upravují základní právní výbavu osoby, tj. osobnost (subjektivitu), svéprávnost, deliktní způsobilost, dále manželství, rodičovství apod. U právnických osob sem pak spadá i vnitřní struktura orgánů, jejich působnosti a pravidla jednání apod. (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek I, § 1–117, Praha: Leges, 2013, str. 63, marg. č. 169).

Vycházeje z předestřených hledisek zastává dovolací soud názor, že ustanovení § 1206 odst. 2 věty první o. z. lze jednoznačně klasifikovat jako právní normu kogentní (donucující) povahy, neboť upravuje jedno z pravidel jednání vrcholného orgánu společenství vlastníků tím, že vyjadřuje, jaké přítomnosti vlastníků jednotek počítané podle váhy jejich hlasů je zapotřebí pro to, aby shromáždění společenství mohlo platně přijímat rozhodnutí. V uvedené souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že právnickým osobám poskytuje pro oblast úpravy jednání jejich orgánů jistou míru vnitřní autonomie ustanovení § 158 odst. 1 o. z., které mimo jiné připouští, že zakladatelské právní jednání (v tomto případě stanovy společenství vlastníků) může stanovit pro schopnost orgánu usnášet se vyšší počet zúčastněných. Odtud se pak podává, že ustanovení § 1206 odst. 2 věty první o. z. má donucující (kogentní) povahu pouze relativně. Rozhodná zákonná úprava (§ 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z. ve spojení s § 158 odst. 1 o. z.) totiž zakazuje odchylku od tam stanoveného pravidla jen ve směru ke zmírnění (snížení) požadavku na usnášeníschopnost shromáždění. Naproti tomu z ní však nelze dovodit, že by vylučovala i odchylku v opačném směru, tj. ve směru ke zpřísnění (zvýšení) uvedeného požadavku. Lze tudíž uzavřít, že usnesení shromáždění, které mění stanovy společenství vlastníků tak, že zmírňuje (snižuje) požadavek na usnášeníschopnost shromáždění pod zákonem stanovenou hranici (tj. určuje, že shromáždění je způsobilé usnášet se již za přítomnosti vlastníků jednotek, kteří mají méně než většinu všech hlasů), odporuje donucujícímu ustanovení § 1206 odst. 2 věty první o. z. Zbývá dodat, že právním následkem tohoto stavu pak je, že se na dotčené usnesení hledí, jako by nebylo (vůbec) přijato (srov. přiměřeně § 245 o. z. /§ 1221 o. z./). O tom, že na usnesení shromáždění vlastníků se hledí, jako by nebylo přijato, přitom rozhodne soud v tom smyslu, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, i bez návrhu (viz § 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb.).

V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že napadeným usnesením bylo schváleno jako součást nového znění stanov Společenství rovněž čl. VII odst. 9, jehož první souvětí znělo následovně: „Shromáždění je schopné usnášení, jsou-li přítomni členové společenství, kteří disponují jednou polovinou (1/2) všech hlasů.“. S přihlédnutím k citovanému ustanovení lze přisvědčit názoru dovolatelů, že autonomní úprava ve Stanovách takto směřuje ke zmírnění (snížení) požadavku na schopnost shromáždění se usnášet pod zákonem stanovenou hranici (pod zákonný požadavek na přítomnost většiny vlastníků jednotek počítané podle váhy jejich hlasů) a tudíž odporuje ustanovení § 1206 odst. 2 věty první o. z., jež má v tomto směru povahu donucující (kogentní) právní normy. Z toho je zřejmé, že právní názor obou soudů, že ustanovení čl. VII odst. 9 Stanov není v rozporu se zákonem, nemůže obstát.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že z hlediska obsahového vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není usnesení odvolacího soudu správné ve výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v bodech 27 a 32 zamítavého výroku III. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, usnesení odvolacího soudu v této části potvrzujícího výroku I., včetně části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v (závislém) nákladovém výroku IV., a dále v (závislém) nákladovém výroku II. zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto usnesení – i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Jinak výrokem II. tohoto usnesení dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro zjevnou bezdůvodnost, dílem pro nepřípustnost.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu