Jak "pracuje" soud

Na papíře: Soudce vede strany ke smíru. Pokud se mu to nepodaří, zváží argumenty obou stran, sdělí svůj předběžný názor, opět se pokusí o smír stran. Pokud se mu to nepodaří, rozhodne a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelně odůvodní. Soudce je předem připraven tak, aby mohl rozhodnout nejlépe při prvním a jediném jednání. Pokud je možné odvolání, může věc přezkoumat odvolací soud. Odvolání by mělo být zcela výjimečné, neboť soud prvního stupně by měl postupovat a rozhodovat tak, aby žádná ze stran neměla důvod podávat odvolání. Soud postupuje rychle, hospodárně, šetří zájmy účastníků.

Ve skutečnosti: Pokus o smír je zcela opomenut nebo učiněn pouze formálně. Předběžný názor soudce nesdělí, takže strany neví, co soudce pokládá za prokázané a co mají prokazovat. Strany se tak zaměří vedlejším, nepodstatným směrem, na prokazování toho, co soudce má za prokázané, namísto podstatného. Soudce si vybírá, zamlčí, co se mu nehodí. Soudce si vybírá důkazy, vybírá si, co a v jakém rozsahu zapíše a co zamlčí. Do odůvodnění rozsudku napíše, co se mu hodní a co napsat chce. Stačí, když uvede Soud pokládá za nadbytečné provádět důkazy … a podstatnou část navržených důkazů neprovede, Soud pokládá za nadbytečné zabývat se tím … a postatnou část úvah vynechá, Soud pokládá za nadbytečné odůvodňovat … a postatnou část odůvodnění opomene. Odůvodnění rozhodnutí není strukturované vůbec nebo nedostatečně. Soudce sice odstavce odůvodnění rozhodnutí čísluje, jenže desítky až stovky odstavců odůvodnění rozhodnutí stojí za sebou, nejsou mezi nimi zřejmé žádné logické vazby. Soudce ví, že vhodným výběrem podloží cokoliv. Pokud by takovýto přístup použil při sepisování bakalářské práce, neuspěje, pokud by se práce hodnotila jinak než podle počtu stran. Touto metodou „prokážu“ cokoliv (třeba že se kuřáci dožívají vyššího věku než nekuřáci nebo že Slováci vydělávají více než Belgičané).

Odvolací soud nevychází ani z argumentů obou stran, ani ze skutečného průběhu řízení, ale z toho, co napsal soudce prvního stupně. Pro odvolací soud je nejednodušší rozsudek prvního stupně potvrdit. Stačí totiž, když napíše: Vzhledem k počtu stran spisu a délce řízení je zřejmé, že se soud prvního stupně věcí podrobně zabýval a odvolací soud se se prvním stupněm ztotožňuje.

Co s tím: V obvyklých případech nelze nic dělat. Ale jsou výjimky, a to v těch případech, kdy podle rozhodnutí soudu má konat jiný orgán státní moci (jiný než soud), který shledá, že soudní rozhodnutí je vadné. Pokud by normálnímu člověku orgán státní moci sdělil, že jeho písemnost je vadná, a jakým způsobem ji má opravit, opraví písemnost. Ne tak soud. Soud napíše: Nic opravovat nebudeme, rozhodli jsme správně, a to i přesto, že chyba vytýkaná jiným orgánem, který má podle soudního rozhodnutí postupovat, je zjevná a snadno opravitelná a účastník řízení nad rámec svých povinností žádal soud, aby své rozhodnutí opravil tak, jak uvedl orgán.

Pokud vznesete stížnost a vůbec se jí někdo bude zabývat, dozvíte se v odpovědi buď, jak soud postupuje, něco ve smylu prvního odstavce (začínajího „na papíře“), a nebo jednoduše, že Vaše stížnost není důvodná.

O hospodárnosti, rychlosti a šetření zájmů účastníků nemá smysl psát.