Článek je určen především pro statutární orgány SVJ, ale může být užitečný i pro jednotlivce, kterým nejsou příliš jasné důvody proč mezi domácnostmi existují tak příkré rozdíly v nákladech na vytápění a jsou ochotni se nad touto problematikou hlouběji zamyslet.

A. Základní pojmy

Metodické pokyny k vyhlášce MMR č. 372/2001 Sb. říkají zcela nekompromisně, že se při rozúčtování rozdělují náklady na tepelnou energii na vytápění, nikoliv množství tepla, které bylo dodáno jako ekvivalent tepelných ztrát bytů a celého objektu (tj. „spotřebovalo“ se, aby byla zajištěna požadovaná tepelná pohoda v jednotlivých bytech). Mnohá SVJ a bytová družstva se dosud s tímto cílem neztotožnily.

Tepelná pohoda je výsledkem kumulace provozního výkonu otopného tělesa, tepelných zisků z rozvodu tepla a dále zisků (ztrát), které prostupují stěnami z vytápěných bytů do bytů se zcela uzavřeným otopným tělesem.

Takto komplexně přistupuje k problematice tzv. denostupňová metoda, která pomocí čidel registruje tepelnou pohodu jednotlivých bytů a nemá proto potřebu rozlišovat, z kterého zdroje pochází. Dominující část bytových družstev (SVJ) však volí pro účely rozúčtování mnohem levnější variantu – odpařovací nebo elektronické indikátory; alarmující nadpis se vztahuje právě k ním.

Hlavním nedostatkem indikátorů je to, že registrují jen povrchovou teplotu otopného tělesa a tato jejich jednostrannost přiměla MMR k rozdělení celkových nákladů na vytápění na dvě složky (obvykle v poměru 50:50) s tímto komentářem:

• tzv. spotřební složka vyjadřuje tu část nákladů na tepelnou energii pro vytápění, která se do daného prostoru šíří z otopných těles v něm umístěných; je rozpočítávána podle korigovaných náměrů indikátorů,
• tzv. základní složka vyjadřuje naproti tomu náklady na tepelnou energii, která může být dodána do prostoru místnosti bytu prostupem stěnami a přestupem z vnitřních rozvodů tepla, a která rovněž vyjadřuje část nákladů na temperování společných částí domu. Tato složka se rozúčtuje mezi domácnosti podle jejich podílu na započitatelné ploše objektu.

Z předchozího je zřejmé, že byty, které mají během zúčtovacího období neustále vypnuté otopné tělesy se na úhradě spotřební složka nepodílí a ani nemohou podílet (mají nulové náměry). Na případnou kritiku mají stereotypní odpověď typu „mně stačí k vytápění stoupačky a na nákladech na jejich provoz se podílím v rámci základní složky poměrem podle podlahové plochy“.

V dalším si ukážeme, že pravidla, která stanoví vyhláška k rozúčtování celkových nákladů na tepelnou energii, jsou příliš obecná a zkreslují rozložení nákladového břemene mezi bytové jednotky. Nejdůležitější je ovšem to, že vyhláška ignoruje skutečnost, že se náklady na tepelnou energii skládají ze dvou funkčně odlišných složek.

B. Vyhláška chybně interpretuje náklady na vytápění

Ceny tepelné energie jsou regulovány. Jejich výše podléhá schválení Energetického regulačního úřadu, a to na základě údajů poskytovaných jednotlivými teplárenskými společnostmi podle určitého kalkulačního vzorce.

Je třeba dodat, že regulace cen neznamená, že jsou ve všech lokalitách stejné, a to jak co do jejích celkové výše, tak skladby; je to dáno tím, že jednotlivé teplárenské společnosti mají mnohdy velmi odlišné výrobní a distribuční podmínky.

Následující údaje se vztahují k Pražské teplárenské (PT), tarifní skupině A (menší odběratelé) s odběry z distribuční sítě z pražské teplárenské soustavy:

Druhou položku, stálé náklady, definuje ceník PT jako „plat za sjednané množství stanovený za rezervaci výkonů zdrojů a dopravní kapacity distribuční soustavy“; položka je sjednávána s odběratelem před započetím zúčtovacího období a je stanovena fixní částkou.

Jinak řečeno, tato položka představuje paušál za pohotovost dodávky tepelné energie, která je zajišťována bez ohledu na to, zda spotřebitel tepelnou energii odebírá či neodebírá, neboť teplo o požadované teplotě je neustále k dispozici u každého spotřebitele, a to i v případě jeho dlouhodobé nepřítomnosti. Proto je logické, aby tyto náklady hradili všichni spotřebitelé bez ohledu na výši odběru; vzhledem k tomu, že je nemůže konečný spotřebitel ovlivnit, nesporně patří k těm nákladům, které jsou hrazeny podle podlahové plochy.

Podobných paušálů existuje v ekonomice bezpočet. Například hned ve stejné vyhlášce MMR stanoví, že se 30% z celkových nákladů na ohřev studené vody rozpočítává podle podlahové plochy. Řada domácností význam tohoto ustanovení nechápe a proto často přicházejí na odbor teplárenství MPO stížnosti typu „čím více šetřím (čím méně spotřebuji teplé vody) tím více platím za kubík spotřebované TUV“, K tomu odbor vysvětluje, že „to je sice pravda z hlediska matematického propočtu, ale opomíjí se při tomto zavádějícím uvažování důležité skutečnosti. Část nákladům na zajištění dodávky TUV v požadované kvalitě (teplota, tlak) v každém výtoku je nutno vynakládat bez ohledu na spotřebované množství. Výše těchto nákladů odpovídá právě průměrně 30% z celkových nákladů.“

C. Další bolavý problém – rozpočítávání neměřených tepelných zisků

Podle současných pravidel se neměřené tepelné zisky rozpočítávají podle podlahové plochy. Toto pravidlo ovšem v sobě skrývá nebezpečí povážlivého zkreslení nákladových relací mezi domácnostmi.

Rámcový pohled na závažnost neměřených tepelných zisků

Propočty toků neměřených tepelných zisků v bytových domech jsou velmi pracné a nákladné a v dostupné literatuře se téměř nevyskytují. Jednu z mála výjimek představují dílčí experimentální výpočty, které provedli autoři denostupňové metody GRADA 2000 v souvislosti s realizací projektu pro jedno pražské bytové družstvo.

V tomto článku není prostor pro to, abychom výsledky tohoto experimentu reprodukovaly a spokojíme se proto jen s verbálním závěrem srovnání mezi dvěma sousedními byty: „Tepelné zisky z okolních bytů a ze stoupaček pokryjí celkové tepelné ztráty bytu 2+k.k. s vypnutými radiátory při zachování vnitřní teploty bytu 19°C a při venkovní teplotě +1°C. Tyto zisky v případě použití radiátorových indikátorů představují neměřené teplo, které uživatel 2+k.k. nezaplatí. Naopak toto teplo zaplatí uživatelé okolních bytů, pro které jsou prostupy stropem a podlahou tepelnou ztrátou, a které bude zaregistrováno na jejich indikátorech, přestože jej předají sousednímu bytu 2+k.k.“

„Indikátorová metoda“ k takovémuto komplexnímu pohledu nemůže dojít a proto nezbývá pozorovat oba zdroje neměřených tepelných zisků (ztrát) odděleně.

Tepelné zisky ze stoupaček

Teplo předávané ze stoupaček není měřeno a konečný spotřebitel nemůže jeho množství ovlivňovat. Podle kvalifikovaných odhadů, představuje v průměru okolo 8% množství předaného otopnými tělesy. Vzhledem k tomu, že radiátory jsou opatřeny termostatickými ventily, které uzavírají přívod topné vody v závislosti na teplotě místnosti, zvyšuje se poměr mezi tímto tzv. nuceným teplem a teplem měřeným z otopných těles u celého objektu na cca 20%.

V jednotlivých bytech ovšem tento poměr kolísá; spodní podlaží mají rozvody větších průměrů než podlaží vyšší a v posledním podlaží jsou rozvody minimální. V objektech s rozdílně velkými bytovými jednotkami lze navíc zpravidla zjistit, že garsoniéry mají nepoměrně větší tepelné zisky ze stoupaček než vícepokojové byty.

To jsou pádné důvody pro zohlednění stoupaček v rozúčtování, a to podle jejich jmenovitého výkonu instalovaného v jednotlivých bytových jednotkách.

Tepelné zisky/ztráty způsobené prostupem stěn

Jednotlivé byty nejsou tepelně izolovanou jednotkou, ale jsou součástí celého objektu, v němž se tepelné toky řídí fyzikálními vlastnostmi tepla a jsou proto ovlivňovány tepelným odporem stěn. Teplo tak prostupuje stěnami z okolních vytápěných bytů i do bytů se zcela uzavřeným otopným tělesem.

Jak jsem již uvedl, propočty těchto tepelných zisků jsou velmi sporadické a nesystematické. Nicméně dovolují soudit, že jsou ještě mnohem vyšší než v případě stoupaček.

Pro jejich zohlednění je třeba vyjít z nějakého spolehlivějšího odhadu o pravděpodobné výši těchto transferů. V dalším kroku je pak možno je nelineárně rozvrhnout mezi oba protipóly, tj. mezi byty, které v daném procesu teplo ztrácejí, a byty, které naopak na něm profitují.

D. Pravidla pro rozúčtování nákladů na vytápění nutně potřebují zásadní revizi

V únoru 2009 jsem obdržel od odboru bytové politiky MMR sdělení k mé stížnosti na chyby v rozúčtování pomocí „indikátorové metody“), které stojí za to ocitovat : „Správnost postupu (pozn. rozúčtování) nelze zdůvodnit vágně odkazem na dodržení pravidel, když je zřejmé, že na výsledek rozúčtování nákladů mají vliv další, do výpočtu nezahrnuté okolnosti. Představa vycházející z náměru indikátoru, ztotožňující jej se spotřebou tepla v místnosti, odporuje zákonu č. 505/1990 Sb., o metrologii. Tvrzení o šetření či plýtvání teplem nelze opřít o zkušenost s výsledky jednoparametrického stanovení spotřební složky úhrady podle náměru indikátoru. Uplatnění indikátorů v praxi je pod vlivem systematických chyb a chyb tohoto „poměrového měření“. Způsob jak se s těmito nejistotami vyrovná konkrétní výpočtová metoda je závislý na důmyslnosti komplexního řešení problematiky, které je v kompetenci vlastníka ústředně vytápěného objektu. Teplo předané do bytu, které se oceňuje formou předepsané úhrady, je kumulací provozního výkonu otopného tělesa a tepelných zisků z rozvodu tepla a zisků z prostupů tepla z okolí vytápěných místností. Náměr indikátoru nemůže být použit jako měřítko hospodaření teplem. Vyšší hodnota náměru může být způsobena potřebou dodávat teplo z vytápěné místnosti do okolí. Spotřebitel, který tzv. šetří, nemůže být označen jako spořivý, pokud by např. jeho chování bylo podpořeno kalkulem získat teplo uhrazené sousedem. A naopak, konečný spotřebitel, který tzv. plýtvá teplem, nemůže být charakterizován pokud by „dotápěl“ souseda“.

Tyto citáty mně utvrzují v přesvědčení, že je třeba podrobit vyhlášku zásadní revizi, což je ovšem běh na dlouhé trati. Z výše uvedené podtržené věty lze ovšem vyvodit, že MMR není proti změnám v algoritmu výpočtu, pokud vlastník dospěje k závěru, že rozúčtování není v souladu s fyzikálními a technickými vlastnostmi objektu.

Pro mou praxi jsem z tohoto vyvodil možnost a nutnost pozměnit pravidla rozúčtování tímto způsobem :

Nejdůležitější inovací je zahrnutí paušálu za přípojku k distribuční síti PT (v jiných lokalitách může být jeho podíl ještě vyšší). Díky tomu se sníží váha nynější spotřební a základní složky nákladů na polovinu s tím, že si mezi sebou zachovají současnou proporci 50/50. Současně s těmito věcnými změnami nahrazuji i nynější vágní terminologii transparentní­mi pojmy.

Nepochybuji, že tento návrh vyvolá bouřlivou reakci především u externích firem, které se zabývají rozúčtováním nákladů, protože implicitně znamená značný zásah do nynějšího jednoduchého výpočtového stereotypu. Asi nenajde ani nadšení u řady vlastníků, kteří preferují potřebu stimulace úspor nákladů na vytápění na úkor jejich spravedlivějšího rozvržení.

Na závěr upozorňuji, že normy řady členských států EÚ připouští, aby se podle podlahové plochy rozúčtovávalo až 70% celkových nákladů.

E. Naléhavost úprav

V této závěrečné kapitole se pokusím ukázat rozsah „poškození“ při běžném způsobu aplikace „indikátorové metody“. K tomu volím ukázku z nedávného rozúčtování v jednom pražském věžáku (s tím, že jsem se s víceméně stejným rozložením nákladového břemene setkal u dalších dvou věžáků, a to opakovaně).

Považuji za potřebné předeslat některé reálie, které stojí v pozadí kvantifikace:

• údaje již zahrnují základní korekci zohledňující polohu místností v objektu a orientaci ke světovým stranám;
• průměrné měrné náklady činí 125 Kč/m^^2^^;
• průměrná vnitřní teplota bytů v objektu se pohybuje okolo 22°C;
• v zájmu jednoduchosti uvádím celkové náklady jen pro třípokojové byty, které ostatně v objektu plošně i početně převažují.

V tabulce jsou intervaly měrných nákladů dány do souvislosti s odpovídající úrovní tepelné pohody. Její výpočet je založen na všeobecně uznávaném poznatku, že každé zvýšení teploty místnosti o 1°C vede ke zvýšení nákladů na vytápění o 6%. Toto pravidlo sice bezezbytku platí jen v určitém teplotním pásmu (cca mezi 18°C a 25°C), nicméně orientačně je lze použít i pro teploty vně tohoto pásma.

Na prvý pohled je zřejmé, že uvedený soubor není normálně rozložen. Ve čtvrtině bytů nedosahují měrné náklady ani 60% průměru objektu, což teoreticky odpovídá tepelné pohodě pohybující se v pásmu okolo 11°C. V pětině bytů naopak přesahují měrné náklady průměr objektu o 40% až 110%, což odpovídá vnitřním teplotám mezi 28°C a 35°C.

Uvedené měrné náklady jsou v příkrém rozporu s možnými dosahovanými průměrnými vnitřními teplotami a také s fyzikálními principy a vlastnostmi tepla. Podle mého soudu, není pochyb o tom, že je to důsledek skutečnosti, že byty s nulovými nebo nízkými náměry hradí jen zmíněný paušál za přípojku bytu a přispívají maximálně k temperování objektu. Veškeré náklady na teplo předávané radiátory, na neměřené tepelné zisky stoupaček a neměřené tepelné ztráty/zisky tak hradí pouze vytápěné byty.

Autoři vyhlášky MMR jsou si nebezpečí extremních rozdílů v měrných nákladech vědomi a proto vyhláška obsahuje nouzovou pojistku v podobě ustanovení, že měrné náklady jednotlivých bytů nesmí překročit průměr objektu (=100) o více než +/- 40%.

Díky této korekci splynou v uvedeném příkladě vyšrafované skupiny s jejich nejbližšími sousedy. Na prvý pohled jde o velmi radikální opatření, ve skutečnosti však jde jen o kosmetickou úpravu, představující zúžení teplotního pásma do hranic mezi 14°C a 27°C (nejde o můj výmysl, obdobné hodnoty jsou uvedeny i ve vyjádření MMR k mému dotazu) Zvláště prvá hodnota je zcela nesmyslná uvědomíme-li se, že se v daném věžáku pohybují teploty ve sklepních kójích i v zimním období okolo 13°C a ve vyšších patrech na společných chodbách dokonce přesahují 20°C.

V závěrečné části se pokusím porovnat mezi sebou výsledky rozúčtování nákladů ve dvou třípokojových bytech s rozdílnou úrovní tepelné pohody, variantně podle „indikátorové metody“ a „denostupňové metody“ (v příkladu jsou zachovány stejné parametry jako v předchozím srovnání).

Při posuzování údajů na bázi denostupňové metody je třeba si uvědomit tyto skutečnosti:

• je založena na přímé registraci výsledné úrovně tepelné pohody v jednotlivých bytech pomoci čidel, které jsou současně v centrální jednotce dávány do souvislosti s venkovními teplotami;
• při rozúčtování nákladů vychází z již citovaného poznatku o vztahu mezi růstem vnitřních teplot a nákladů;
• vzhledem k těmto vlastnostem jsou její výsledky považovány za kriterium věrohodnosti „indikátorové metody“.

Z příkladu je zřejmé, že by v případě denostupňové metody zaplatil byt B za teplotní rozdíl +4°C o cca o 25% více než jeho soused. Tentýž rozdíl by mu při aplikaci „indikátorové metody“ přišel mnohem dráže; jeho úhrada by byla vyšší o 100%.

Uvedené příklady naznačují, že současný, běžně aplikovaný, způsob rozúčtování nákladů pomocí „indikátorové metody“ překračuje hranici průkaznosti.

V předchozím jsem naznačil hlavní směry fundamentálních změn ve stávající metodice. Bezprostředně jsou však po ruce i některé nouzové možnosti korekcí. Patří k ním zohlednění neměřených tepelných zisků v rozúčtování. A problém neměřených tepelných zisků/ztrát prostupem stěnami lze zkrotit snížením přípustné odchylky měrných nákladů od průměru objektu, dejme tomu, do pásma +/- 20%. Podobné opatření není v rozporu s intencemi MMR, které v metodických pokynech výslovně uvádí, že maximální odchylka –40% by měla být akceptována pouze v nezbytných a odůvodněných případech, například u neobsazených bytů či nebytových prostor.

V případě zájmu jsem ochoten poskytnout podrobnější informace na e-mailové adrese: oklokocnik@cen­trum.cz.

Praha, 1. 6. 2009
Ing. Otakar Klokočník