III.ÚS 704/24 ze dne 3. 4. 2024
Česká republika
USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Pernekra, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. 26 Cdo 406/2023–434, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se spolu s dalšími vlastníky bytových jednotek domáhal prohlášení neplatnosti usnesení (rozhodnutí), která ač prý formálně neschválena, se objevila v zápisu ze shromáždění Společenství vlastníků X („Společenství“), jako rozhodnutí schválená. Stěžovatel a ostatní žalobci tvrdili, že usnesení nebyla nikdy odhlasována, nikdo z přítomných na shromáždění přitom ani neprojevil vůli je schválit, v průběhu shromáždění je nikdo neprohlásil za přijatá a nebyly sděleny výsledky hlasování. Společenství vlastníků později odmítlo zápis upravit dle skutečného průběhu shromáždění. Stěžovatel tvrdí, že zápis byl zfalšován, jednání Společenství považuje za odporující dobrým mravům a přijatá usnesení považuje za neplatná.
2. Zatímco Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v usnesení ze dne 15. 6. 2021, č. j. 38 Cm 14/2020–355, prohlásil napadená usnesení za nicotná, neboť ze zvukového záznamu zjistil, že zápis skutečně neodpovídal průběhu shromáždění, Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání žalovaného usnesením ze dne 21. 9. 2022, č. j. 6 Cmo 289/2021–396, tak, že usnesení soudu I. stupně změnil a pouze jedno usnesení přijaté shromážděním vlastníků shledal neplatným; návrh na určení neplatnosti ostatních usnesení zamítl. Vrchní soud konstatoval, že pouze usnesení zapsané pod bodem 3 zápisu ze shromáždění má povahu důležité záležitosti ve smyslu § 1209 občanského zákoníku, neboť se týká změny stanov sdružení. Stanovy jakožto smlouva sui generis totiž představují základní dokument, jimiž se řídí vnitřní poměry společenství a jejich změna má významný dopad do vnitřních poměrů společenství a tím i jednotlivých členů – vlastníků jednotek. Jako takové proto usnesení prohlásil za neplatné, a to pro zjištěné nedostatky hlasování. U ostatních usnesení návrhu nevyhověl, s odkazem na omezení pro rozhodování dle § 1209 odst. 1 občanského zákoníku, kdy pro vyslovení neplatnosti usnesení nebyl dán důležitý důvod.
3. Navazující dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád jako nepřípustné, neboť otázky vymezené v dovolání posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které není důvod se nyní odchýlit.
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti omezil na stručnou rekapitulaci řízení před obecnými soudy a pouze heslovitě v několika málo větách vyjádřil nesouhlas s právním hodnocením provedeným vrchním a Nejvyšším soudem. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí vrchního soudu, považuje stěžovatel za nespravedlivé a nezákonné. Stěžovatel se přitom ovšem domáhá zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu (viz také plná moc ze dne 8. 3. 2024), a to pro porušení jeho základního práva zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. To je výrazem zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je tedy oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
7. Jak již bylo výše naznačeno, odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Potvrdil přitom správnost závěrů odvolacího vrchního soudu, který se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
8. Z obsahu ústavní stížnosti se však podává, že byť stěžovatel napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, nemá vůči jeho závěrům o nepřípustnosti dovolání žádných konkrétních ústavněprávních výhrad nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv, rekapitulace předchozího řízení a vyjádření nesouhlasu s právním posouzením, které považuje za nesprávné a nezákonné. Aby však byla ústavní stížnost důvodná, nepostačuje napadené rozhodnutí pouze označit jejím petitem. Stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět.
9. Měl-li tedy stěžovatel skutečně za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, bylo především na něm samotném, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat. Protože není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatele, v jakém ohledu by napadené rozhodnutí mohlo porušovat jeho základní práva, shledal zdejší soud tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
10. Ústavní soud proto pouze pro úplnost dodává, že usneseními, která měla vzejít ze zasedání shromáždění vedlejšího účastníka, a jejichž platnost stěžovatel žalobou neúspěšně napadl, byla schválena účetní závěrka za rok 2018 včetně zprávy o hospodaření za rok 2018 a zprávy o činnosti správce za rok 2018, dále byla schválena výše příspěvků na správu domu a pozemku a konečně byl schválen rozpočet včetně výše záloh na úhradu služeb. Nepřesvědčil-li stěžovatel obecné soudy, že jde o tak zásadní rozhodnutí, že by je měly soudy přezkoumat, o to spíše nepřesvědčil Ústavní soud, že by snad mohlo být jakýmkoliv rozhodnutím o nich zasaženo do jeho základních práv. Ústavní soud totiž konstatuje, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které nedosahují ústavněprávní roviny. Ústavní soud tedy konstatuje, že neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jelikož zcela odpovídá aplikované zákonné úpravě.
11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto krajský, vrchní a později i Nejvyšší soud jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Rovněž odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém Nejvyšší soud sice stručně, avšak dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné se podaným dovoláním zabývat věcně, splňuje nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2024

Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu