Rozhodnutí NS

26 Cdo 752/2020

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 13.05.2020

Spisová značka: 26 Cdo 752/2020

ECLI: ECLI:CZ:NS:202­0:26.CDO.752.2020­.1

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Společenství vlastníků jednotek

Vlastnictví bytů

Neplatnost právního jednání

Dotčené předpisy: § 1209 odst. 1 o. z.

Kategorie rozhodnutí: C

Podána ústavní stížnost I. ÚS 2138/20

26 Cdo 752/2020–176

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelky V. Š., bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem Uherské Hradiště, Hradební 1294, za účasti Společenství vlastníků pro dům XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem Popovice 9, o vyslovení neplatnosti usnesení přijatých dne 9. dubna 2018 na shromáždění Společenství vlastníků pro dům XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 139/2018, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 8 Cmo 147/2019–123, ve spojení s usnesením ze dne 11. února 2020, č. j. 8 Cmo 147/2019–151, takto:

1. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 8 Cmo 147/2019–123, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. února 2020, č. j. 8 Cmo 147/2019–151, v části výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2019, č. j. 19 Cm 139/2018–79, v „zamítavém“ výroku IV., a v části výroku II., pokud jím bylo změněno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2019, č. j. 19 Cm 139/2018–79, ve vyhovujícím výroku V. tak, že v tomto rozsahu se „žaloba“ zamítá, a dále v nákladových výrocích III. a IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
2. Jinak se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Po částečném zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, o němž rozhodl Krajský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. prosince 2018, č. j. 19 Cm 139/2018–66, se navrhovatelka domáhala vyslovení (určení) neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků pro dům XY (dále jen „Společenství“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), přijatých na zasedání dne 9. dubna 2018 (dále též jen „shromáždění konané dne 9. dubna 2018“), jimiž byly schváleny především změny stanov Společenství (dále též jen „Stanovy“) v čl. VII odst. 4 ve znění „O svolání shromáždění musí být členové společenství vlastníků písemně vyrozuměni nejméně 15 dnů před konáním schůze shromáždění.“ (dále jen „první změna Stanov“) a v čl. VII odst. 9 Stanov ve znění „K přijetí usnesení shromáždění o změně užívání jednotek dle bodu 2 písm. h/ je zapotřebí ¾ většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek.“ (dále jen „druhá změna Stanov“) a ve znění „K přijetí usnesení shromáždění o změně podlahové plochy jednotky, o úplném nebo částečném sloučení nebo rozdělení jednotek dle bodu 2 písm. i/ je zapotřebí ¾ většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek.“ (dále jen „třetí změna Stanov“), a dále změna účelu užívání jednotek XY z bytových jednotek na nebytové prostory v domě (dále jen „změna účelu užívání jednotek“) a spojení jednotek č. 28 a 29 v pátém nadzemním podlaží domu, a to odstraněním nenosné příčky dispozičně oddělující tyto bytové jednotky (dále jen „spojení jednotek“).

Soud prvního stupně usnesením ze dne 26. února 2019, č. j. 19 Cm 139/2018–79, nevyslovil neplatnost usnesení o první a druhé změně Stanov (výroky I. a II.) a o změně účelu užívání jednotek (výrok IV.), a naopak určil, že jsou neplatná usnesení o třetí změně Stanov (výrok III.) a o spojení jednotek (výrok V.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok VI.).

K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 8 Cmo 147/2019–123, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. února 2020, č. j. 8 Cmo 147/2019–151, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil v „zamítavých“ výrocích I., II. a IV. (výrok I.) a změnil ve vyhovujících výrocích III. a V. tak, že v tomto rozsahu se „žaloba“ zamítá (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).

Po doplnění a částečném zopakování dokazování v odvolacím řízení učinil zejména následující skutková zjištění. Navrhovatelka je vlastnicí bytové jednotky v předmětném domě. Podle zápisu ze shromáždění konaného dne 9. dubna 2018 byla označená usnesení přijata více než 90 % většinou přítomných vlastníků jednotek, kteří disponovali celkem 77,04 % všech hlasů Společenství; navrhovatelka hlasovala vždy proti. Podle čl. VII odst. 8 stanov Společenství schválených dne 30. prosince 2013 (dále jen „stanovy z 30. prosince 2013“) musela být písemná pozvánka na shromáždění vlastníků jednotek doručena všem členům Společenství a současně vyvěšena nejméně patnáct dnů přede dnem konání shromáždění. Dne 12. září 2016 rozhodlo shromáždění vlastníků jednotek Společenství (dále jen „shromáždění konané dne 12. září 2016“) o změně stanov z 30. prosince 2013, a to přijetím jejich nového úplného znění (dále opět jen „Stanovy“, resp. „stanovy z 12. září 2016“). Podle Stanov z 12. září 2016 platilo, že o svolání shromáždění musí být členové společenství vlastníků písemně vyrozuměni nejméně třicet dnů před konáním schůze shromáždění (čl. VII odst. 4), že shromáždění je usnášeníschopné, jsou-li přítomni vlastníci jednotek, kteří mají většinu všech hlasů, přičemž k přijetí usnesení je zapotřebí souhlasu většiny hlasů přítomných členů shromáždění, ledaže zákon nebo tyto stanovy vyžadují vyšší počet hlasů (čl. VII odst. 7), že mimo jiné k přijetí usnesení shromáždění o schválení nebo změně stanov a o změně účelu užívání jednotky je zapotřebí tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek (čl. VII odst. 9) a že mimo jiné k přijetí usnesení shromáždění o úplném nebo částečném sloučení nebo rozdělení jednotek je zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek (čl. VII odst. 11). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. října 2018, č. j. 5 Cmo 116/2018–111, mimo jiné změnil unesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2018, č. j. 19 Cm 222/2016–77, ve znění usnesení ze dne 13. června 2018, č. j. 19 Cm 222/2016–92, tak, že jsou neplatná usnesení shromáždění konaného dne 12. září 2016 o přijetí změny stanov v čl. VII bodech 9 a 11 Stanov a o schválení změny užívání jednotek č. 10, 13, 16, 17 a 27 z bytových na kanceláře.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, 26 Cdo 3465/2017 a 26 Cdo 4237/2018 – především dovodil, že důvodnost podaného návrhu na zahájení řízení nelze poměřovat právní úpravou, jež byla do 31. prosince 2013 obsažena v zákoně č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“); naopak vzhledem k datu konání shromáždění, jež přijalo napadená usnesení, se zde plně prosadí právní úprava obsažená s účinností od 1. ledna 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. v daném případě v zákoně č. 89/2012 Sb., ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. července 2020 zákonem č. 163/2020 Sb. – dále jen „o. z.“ (§ 3041 odst. 1 a 2 o. z.). Poté se zabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro přezkoumání platnosti napadených usnesení normované v § 1209 odst. 1 o. z. V tomto ohledu zejména dovodil, že návrh na zahájení řízení byl podán včas (v tříměsíční lhůtě ve smyslu citovaného ustanovení), osobou k tomu aktivně věcně legitimovanou (přehlasovanou vlastnicí jednotky v domě) a je dán též důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. pro to, aby soud přezkoumal napadená usnesení o změnách Stanov. Zároveň zdůraznil, že shromáždění konané dne 9. dubna 2018 vycházelo z úpravy obsažené ve stanovách z 12. září 2016, které plně nahradily stanovy z 30. prosince 2013. Podle jeho názoru na tom nic nemění ani okolnost, že usnesením ze dne 23. října 2018, č. j. 5 Cmo 116/2018–111, Vrchní soud v Olomouci „zneplatnil“ ustanovení čl. VII odst. 9 a 11 Stanov; tato okolnost pouze znamená, že v rozhodné době nebyl zvláště upraven způsob hlasování o záležitostech obsažených v takto „zneplatněné“ části stanov z 12. září 2016 a že při úvaze o (ne)platnosti napadených usnesení je proto zapotřebí vycházet z obecné úpravy obsažené v čl. VII odst. 7 Stanov (naproti tomu soud prvního stupně zde vycházel z úvahy, že namísto neplatných ustanovení čl. VII odst. 9 a 11 Stanov byla pro rozhodování shromáždění konaného dne 9. dubna 2018 rozhodná jim odpovídající úprava obsažená v čl. VII bodech 13, 14 a 15 stanov z 30. prosince 2013). V návaznosti na to dovodil, že usnesení o změnách Stanov byla schválena na usnášeníschopném shromáždění (shromáždění se účastnili vlastníci jednotek, kteří měli většinu všech hlasů – konkrétně šlo o vlastníky jednotek disponující 77,04 % všech hlasů Společenství), potřebnou většinou hlasů (pro přijetí hlasovala vždy nadpoloviční většina přítomných vlastníků jednotek – konkrétně šlo vždy o více než 90 % většinu hlasů přítomných vlastníků) a obsahově neodporují právním předpisům, ani nijak nepoškozují žádného z členů Společenství. Ohledně usnesení o první změně Stanov dále k námitce navrhovatelky upřesnil, že lhůtu k vyrozumění vlastníků jednotek o konání schůze shromáždění v délce třiceti dnů před konáním shromáždění stanoví občanský zákoník pouze pro případ, že stanovy společenství vlastníků neurčí lhůtu jinou, a že schválenou patnáctidenní lhůtu k tomuto vyrozumění nelze považovat za nepřiměřeně krátkou. Za této situace považoval usnesení o změnách Stanov za platná, a to včetně usnesení o třetí změně Stanov, ohledně kterého soud prvního stupně naopak vyslovil, že je neplatné (podle jeho názoru totiž svým obsahem odporuje kogentnímu ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb.). Následně se odvolací soud zabýval otázkou, zda je dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. též pro přezkoumání platnosti usnesení o změně účelu užívání jednotek a o spojení jednotek. Na tuto otázku odpověděl záporně s odůvodněním, že navrhovatelka neprokázala, že dotčená usnesení zasahují do jejích práv a povinností. Ve vztahu k usnesení o spojení jednotek to pak podle něj platí o to více, že předmětné spojení má být realizováno pouhým vybouráním nenosné příčky mezi příslušnými jednotkami; jde tudíž o případ, jenž se svým charakterem podobá pouhé změně vnitřní dispozice jednotky, ohledně níž není pochyb o tom, že nemá žádný dopad na právem chráněné zájmy ostatních vlastníků jednotek (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané ve věci sp. zn. 26 Cdo 886/2013). Dodal, že i kdyby zde i přesto byl dán důležitý důvod pro přezkoumání platnosti zmíněných usnesení, nebylo by možné prohlásit je za neplatné, neboť i pro ně platí, že byla schválena na usnášeníschopném shromáždění, potřebnou většinou hlasů, obsahově neodporují právním předpisům a – z důvodů blíže rozvedených v napadeném usnesení – ani nijak nepoškozují žádného z členů Společenství, nevyjímaje z toho ani navrhovatelku. Za tohoto stavu shledal, že návrh na zahájení řízení je nedůvodný i ve vztahu k usnesení o změně účelu užívání jednotek a usnesení o spojení jednotek (v tomto směru se tak neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že posledně uvedené usnesení je neplatné, jelikož nebylo schváleno všemi vlastníky jednotek, jak pro změnu stavby, o níž zde podle něj šlo, vyžadovalo ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb.). Z vyložených důvodů změnil usnesení soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích III. a V. tak, že v tomto rozsahu „žalobu“ zamítl. Jinak ho potvrdil ve výrocích I., II. a IV., bez ohledu na to, že soud prvního stupně formuloval tyto výroky tak, že neplatnost tam specifikovaných usnesení se nevyslovuje, a nikoli tak, že se ohledně dotčených usnesení návrh na zahájení řízení zamítá; podle jeho názoru totiž i formulace použitá soudem prvního stupně, byť poněkud „netradiční“, vyjadřuje závěr, že podaný návrh na zahájení řízení není důvodný, neboť napadená usnesení nebyla přijata v rozporu se zákonem ani stanovami Společenství.

Proti usnesení odvolacího soudu (ve spojení s opravným usnesením) podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Předně nesouhlasila s názorem, že v předmětné věci již není aplikovatelná právní úprava obsažená v zákoně č. 72/1994 Sb. Tomuto názoru oponovala námitkou, že v daném případě nejde o spor plynoucí z právní povahy společenství vlastníků, nýbrž o spor, v němž má být přezkoumána platnost usnesení přijatých shromážděním, která zasahují do vlastnických práv přehlasovaného vlastníka jednotky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která v napadeném rozhodnutí odkázal odvolací soud, tudíž na posuzovanou věc nedopadají. Podle jejího mínění však v uvedené souvislosti neobstojí ani odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 3041 o. z. Společenství vlastníků jednotek, jež vzniklo podle zákona č. 72/1994 Sb., nelze totiž automaticky pojímat jako právnickou osobu „upravenou tímto zákonem“ (míněno občanským zákoníkem), jak o ní hovoří citované ustanovení. S poukazem na ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. tedy zastávala názor, že na rozhodování členů Společenství i nadále dopadá právní úprava obsažená v zákoně č. 72/1994 Sb. Tento názor pak podle ní podporují též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 3100/2013 či „nález“ (správně usnesení) Ústavního soudu z 12. března 2019, sp. zn. „ÚS 1273/18“ (správně I. ÚS 1273/18), a dále také odborná literatura, jíž v dovolání rovněž specifikovala. Vzhledem k řečenému měla rovněž za to, že usnesení o druhé a třetí změně Stanov svým obsahem odporují § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. a že v rozporu se zákonem by byla i tehdy, pokud by se na daný případ aplikovala současná právní úprava; pak by totiž příslušné změny Stanov odporovaly § 1214 o. z. Současně však nesouhlasila ani se závěrem o platnosti usnesení o první změně Stanov. Zde vyjádřila přesvědčení, že dosavadní délka lhůty pro vyrozumění vlastníků jednotek o konání schůze shromáždění může být zkrácena jen z vážného důvodu, že toto zkrácení lze provést pouze se souhlasem všech vlastníků jednotek, kteří schválili její stávající délku, a že ani za splnění těchto předpokladů nelze dotčenou lhůtu zredukovat „pod zákonem doporučenou minimální délku“, tj. pod třicetidenní lhůtu zakotvenou nyní v § 249 odst. 1 o. z. Podle jejího mínění to platí v tomto případě o to více, že lhůta zkrácená v dané věci na polovinu zákonného minima již není dostatečně dlouhá na to, aby vlastníku jednotky umožnila zajistit si podmínky pro účast na zasedání shromáždění a řádně se na toto zasedání připravit (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2001, sp. zn. 29 Odo 155/2001). Nesouhlasila ani s názory, jež odvolací soud zaujal ve vztahu k usnesením o změně účelu užívání jednotek a o spojení jednotek. V této souvislosti předně podotkla, že dotčené právní názory jsou ve skutečnosti v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 886/2013, které odvolací soud paradoxně použil na jejich podporu. To dovozovala zejména z toho, že obě usnesení povedou ke zvýšení jejího příspěvku na služby a správu domu, že opakované „dílčí“ změny účelu užívání jednotek by v konečném důsledku vedly ke změně účelu užívání předmětného domu jako celku (z bytového domu na dům nebytový) a že spojení dvou jednotek v jednu nelze připodobňovat k pouhé změně vnitřního uspořádání provedeného v rámci jedné jednotky, jak to učinil odvolací soud. Kromě toho však rovněž zdůraznila, že schválení změny účelu užívání jednotek (jednotka vymezená zákonem č. 72/1994 Sb. je stavbou ve smyslu § 11 odst. 5 téhož zákona – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007) i spojení více jednotek v jednu vyžadovalo souhlas všech vlastníků jednotek, což plyne jak ze stanov z 30. prosince 2013, podle nichž posuzoval danou problematiku soud prvního stupně, tak z § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., ale i z nyní účinného § 1214 o. z. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu (ve spojení s opravným usnesením) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání navrhovatelky (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

K právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu citovaného ustanovení se tak od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb.; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, uveřejněný pod č. 131/2016 časopisu Soudní judikatura, či ze 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněný pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17/). Zbývá dodat, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000). Uvedené se pak nepochybně projevuje i v právní úpravě společenství vlastníků, které je právnickou osobou výslovně upravenou v občanském zákoníku (§ 1194 a násl. o. z.), a proto se jeho právní povaha (bez ohledu na okamžik vzniku) řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, jak se podává i z § 3041 o. z., na nějž správně poukázal již odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3465/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 12. března 2019, sp. zn. I. ÚS 1273/18, tj. rozhodnutím, na něž odkázala i dovolatelka v dovolání/, či ze 14. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 4237/2018; nepřímo např. i usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, a další rozhodnutí, na něž odkázal odvolací soud). Již jen na okraj dovolací soud podotýká, že uvedené teze se nikterak neprotiví ani právním názorům, jež vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3100/2013, a Ústavní soud v již shora zmíněném usnesení z 12. března 2019, sp. zn. I. ÚS 1273/18, a plně korespondují i s názory odborné literatury, na kterou se dovolatelka odvolávala v dovolání.

Jestliže tedy odvolací soud posuzoval předpoklady, za nichž lze přistoupit k přezkoumání platnosti usnesení přijatých shromážděním vlastníků, i vlastní platnost napadených usnesení, jež přijalo shromáždění Společenství konané dne 9. dubna 2018, tj. až po dni nabytí účinnosti občanského zákoníku (po 1. lednu 2014), podle nové právní úpravy obsažené v o. z., neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k řečenému tedy dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky právního režimu přezkumu platnosti usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek. Naproti tomu však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle citovaného ustanovení pro řešení otázek, zda je dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkoumání platnosti usnesení o změně účelu užívání jednotek a o spojení jednotek a zda shromáždění konané dne 9. dubna 2018 přijalo napadená usnesení platně. Zde totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v posléze nastíněných rovinách nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešeny.

Jelikož vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 a ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzeny nebyly a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. již citované usnesení z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, a dále např. usnesení z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, či z 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018) je ustálena v názoru, že postupem podle § 1209 odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; může tak učinit pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). Při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z., lze vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je tak dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.

Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že je dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkoumání usnesení o změnách Stanov. Dovolací soud z něj proto vychází. Ostatně uvedený právní závěr je ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe, která již v minulosti dovodila, že usnesení shromáždění vlastníků jednotek o změně stanov společenství je (zpravidla) důležitou záležitostí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 3024/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3465/2017, a z 18. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018, vydaná již v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. ledna 2014 v § 1209 odst. 1 o. z. /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením odmítl Ústavní soud usneseními z 12. března 2019, sp. zn. I. ÚS 1273/18, a z 2. července 2019, sp. zn. II. ÚS 2240/18/).

Dovolací soud současně zastává názor, že je dán důležitý důvod podle § 1209 odst. 1 o. z. i pro přezkoumání usnesení o změně účelu užívání jednotek a o spojení jednotek. V případě obou těchto usnesení jde totiž o rozhodnutí ve věcech, která jsou obsahem prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám (konkrétně jde o záležitosti mající vliv na údaje o jednotkách, jak tyto údaje vymezuje ustanovení § 1166 odst. 1 písm. b/ o. z.). Dotčená usnesení tedy řeší záležitosti, jež se dotýkají v zásadě celého (spolu)vlastnického uspořádání v domě a zpravidla (typicky) tak mají (mohou mít) významný dopad na práva a povinnosti členů společenství (vlastníků jednotek). Je tudíž namístě připustit, že přehlasovaný vlastník může požádat soud o přezkum takových usnesení.

K vlastnímu přezkumu jednotlivých usnesení, která přijalo shromáždění konané dne 9. dubna 2018, pak lze uvést následující.

Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, či ze 17. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3465/2017) je ustálena rovněž v závěru, že v případě žaloby podle § 1209 odst. 1 o. z. soud pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – je-li dán důležitý důvod a mělo-li porušení právních předpisů závažné právní následky – jeho neplatnost.

Podle § 1206 odst. 2 věty první o. z. je shromáždění způsobilé usnášet se zásadně za přítomnosti vlastníků jednotek, kteří mají (prostou) většinu všech hlasů. Toto pravidlo odpovídá obdobné úpravě v oblasti spolkového práva (srov. § 252 odst. 1 větu první o. z.) i družstevního práva (srov. § 644 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „z. o. k.“). K přijetí usnesení je pak zapotřebí souhlas (prosté) většiny hlasů vlastníků jednotek přítomných na zasedání, ledaže stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů (§ 1206 odst. 2 věta druhá o. z.). Zákon sám požadavek na kvalifikovanou (vyšší) rozhodovací většinu při hlasování shromáždění nestanoví. Je tedy v zásadě ponecháno na uvážení samotných vlastníků jednotek, zda si pro rozhodnutí o určitých (podstatných) otázkách schválí ve stanovách vyšší počet hlasů; jestliže tak neučiní, použije se základní pravidlo o prosté většině přítomných hlasů. I toto řešení koresponduje příbuzným úpravám spolkového práva (srov. § 252 odst. 1 větu druhou o. z.) a družstevního práva (srov. § 645 z. o. k., včetně výjimek stanovených § 646 ve spojení s § 650 odst. 2 z. o. k., které však nejsou přenositelné do poměrů společenství vlastníků).

V posuzovaném případě bylo ve stanovách z 12. září 2016 upraveno rozhodování shromáždění v záležitostech, jež jsou předmětem napadených usnesení, původně tak, že shromáždění je usnášeníschopné, jsou-li přítomni vlastníci jednotek, kteří mají většinu všech hlasů (čl. VII odst. 7), přičemž k přijetí usnesení shromáždění o schválení nebo změně stanov a o změně účelu užívání jednotky je zapotřebí tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek (čl. VII odst. 9) a k přijetí usnesení shromáždění o úplném nebo částečném sloučení nebo rozdělení jednotek je zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek (čl. VII odst. 11). Usnesením ze dne 23. října 2018, č. j. 5 Cmo 116/2018–111, však Vrchní soud v Olomouci vyslovil, že ustanovení obsažená v čl. VII bodech 9 a 11 Stanov jsou neplatná. Za této situace zaujal odvolací soud názor, že pro hlasování shromáždění konaného dne 9. dubna 2018 o uvedených záležitostech byla rozhodující obecná úprava obsažená v čl. VII odst. 7 Stanov, podle níž k přijetí usnesení postačoval souhlas většiny hlasů přítomných členů shromáždění. .....Přehlédl však, že jestliže usnesení, jímž měla být (dosavadní) úprava stanov z 30. prosince 2013 „nahrazena“ rovněž pravidly obsaženými v čl. VII bodech 9 a 11 Stanov, přijalo shromáždění konané dne 12. září 2016 neplatně, tj. v rozporu s právními předpisy či stanovami společenství, šlo v tomto smyslu o protiprávní čin, přičitatelný Společenství, neboť shromáždění je vrcholný orgán společenství vlastníků. Z takového protiprávního činu však nemůže mít Společenství prospěch (zde výhodu v podobě snazší prosaditelnosti některých rozhodnutí spadajících do působnosti shromáždění vlastníků), neboť to výslovně zakazuje ustanovení § 6 odst. 2 o. z. Ke změně stanov z 30. prosince 2013 v části, v níž měla být jejich úprava nahrazena pravidly obsaženými v „zneplatněných“ čl. VII bodech 9 a 11 Stanov, proto nelze přihlížet. Na tom nic nemění ani okolnost, že jinak (ve všem ostatním) byly stanovy z 30. prosince 2013 platně nahrazeny úpravou obsaženou ve stanovách z 12. září 2016; z uvedené okolnosti pro poměry souzené věci pouze vyplývá, že vyjma pravidel zakotvených v čl. VII bodech 9 a 11 byla pro rozhodování shromáždění konaného dne 9. dubna 2018 rozhodná autonomní úprava obsažená ve stanovách z 12. září 2016 (potud je tedy úvaha odvolacího správná) a – současně – že „mezeru“ v této autonomní úpravě, jíž přivodila neplatnost čl. VII bodů 9 a 11 Stanov, je třeba „uzavřít“ podle jim odpovídající úpravy stanov z 30. prosince 2013 (v této souvislosti pokládá dovolací soud za důležité poznamenat, že stanovy z 30. prosince 2013 byly čteny k důkazu při jednání před soudem prvního stupně dne 26. února 2019 /srov. protokol o jednání na č. l. 73 a 74 spisu/; mimo rámec zjištění, jež z nich učinil odvolací soud, tak přinejmenším vyšel v řízení najevo i zbylý obsah daných stanov /ostatně již soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení výslovně odkázal rovněž na rozhodovací pravidla zakotvená v čl. VII bodech 13, 14 a 15 stanov z 30. prosince 2013, ze kterých v níže uvedeném výkladu vychází i dovolací soud/).

Uvedené teze se v projednávaném případě prosadí následovně.

Byla-li usnesení o změnách Stanov schválena více než 90 % většinou přítomných vlastníků jednotek, kteří disponovali celkem 77,04 % všech hlasů Společenství, pak je přijalo potřebnou většinou hlasů (podle čl. VII bodu 13 písm. a/ stanov z 30. prosince 2013, který se použije namísto neplatného čl. VII bodu 9 Stanov, platilo, že k přijetí usnesení o změně stanov je zapotřebí tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných členů společenství) usnášeníschopné shromáždění (viz čl. VII bod 7 Stanov). Usnesení o druhé a třetí změně Stanov přitom neodporují svým obsahem ustanovení § 1214 o. z. (o aplikaci § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. zde uvažovat nelze, neboť právní povaha společenství vlastníků, včetně autonomní úpravy obsažené ve stanovách, se – bez ohledu na okamžik vzniku společenství

• řídí od 1. ledna 2014 občanským zákoníkem /srov. § 3041 o. z./). Je tomu tak již proto, že dotčené změny Stanov stanovily pravidla pro rozhodování vlastníků jednotek na zasedání shromáždění, a nikoli mimo něj, jak to činí citované ustanovení. Současně je zapotřebí zdůraznit, že ani usnesení o první změně Stanov neodporuje svým obsahem zákonu. Ustanovení § 249 odst. 1 o. z., na něž v dané souvislosti dovolatelka odkázala a které se přiměřeně použije i v poměrech společenství vlastníků (§ 1221 o. z.), má totiž dispozitivní charakter (k tomu srov. také § 247 odst. 3 větu za středníkem o. z.); nebrání proto společenství vlastníků, aby si ke svolání shromáždění určilo ve stanovách kratší lhůtu než tam podpůrně stanovených třicet dní před konáním schůze shromáždění. Zbývá dodat, že dovolatelce lze sice přisvědčit v tom, že lhůta určená autonomní úpravou stanov nemůže být natolik krátká, aby omezovala možnost vlastníků jednotek zajistit si podmínky pro účast na zasedání shromáždění a řádně se na toto zasedání připravit. Dovolací soud však zastává názor, že v tomto ohledu je dostačující i lhůta patnáct dnů před konáním schůze shromáždění, a pro úplnost podotýká, že uvedené je patrné i z toho, že stejnou lhůtu ke svolání vrcholného orgánu právnické osoby (zde členské schůze) nechává postačovat též – právní povaze společenství vlastníků blízká – zákonná regulace družstev, včetně družstev bytových (k tomu viz § 636 odst. 1 z. o. k.). K usnesení o první změně Stanov lze již jen poznamenat, že otázka „důvodnosti“ dotčené změny Stanov není v daném řízení právně relevantní, neboť její řešení nevypovídá nic o tom, zda příslušné usnesení bylo přijato platně, tj. v souladu se zákonem a stanovami Společenství. Z vyložených důvodů vyplývá, že ve vztahu k právním názorům, jež zaujal odvolací soud ohledně usnesení o změnách Stanov, použila dovolatelka uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. neopodstatněně.

Jiná je však situace, jde-li o usnesení o změně účelu užívání jednotek. Zde je dovolací soud toho názoru, že změnu celkového kolaudačního určení příslušných jednotek (v tomto případě z bytových jednotek na jednotky nebytové) je nutno považovat za změnu účelu užívání stavby (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007, uveřejněného pod č. 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 158/2008 časopisu Soudní judikatura, na nějž poukázala i dovolatelka v dovolání). .....Pro schválení usnesení o takové změně přitom vyžadoval čl. VII bod 15 stanov z 30. prosince 2013, který se zde uplatní namísto „zneplatněného“ čl. VII bodu 9 stanov z 12. září 2016, souhlas všech členů Společenství (vlastníků jednotek). S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu však takové rozhodovací „většiny“, která pro danou záležitost předurčuje i usnášeníschopnost shromáždění, v daném případě dosaženo nebylo. Lze proto uzavřít, že usnesení o změně účelu užívání jednotek je neplatné, neboť v rozporu s rozhodnou úpravou ve stanovách Společenství nebylo schváleno usnášeníschopným shromážděním, resp. potřebnou většinou hlasů (všemi členy Společenství – vlastníky jednotek v domě).

Konečně nelze akceptovat ani závěr odvolacího soudu o platnosti usnesení o spojení jednotek, byť z jiných příčin, než jaké v dovolání předestřela dovolatelka. V této souvislosti nelze opomenout, že v případě odstranění nenosné příčky dispozičně oddělující dvě jednotky v domě jde o stavební úpravu, která zpravidla nevyžaduje ani ohlášení stavebnímu úřadu (viz § 103 odst. 1 písm. d/ zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Podle přesvědčení dovolacího soudu proto nejde o změnu stavby (jako v předchozím případě celkové změny účelu užívání jednotky), na níž – zjevně v návaznosti na ustanovení § 11 odst. 5 věty první zákona č. 72/1994 Sb. – mířil čl. VII bod 15 stanov z 30. prosince 2013. Ke schválení usnesení o sloučení jednotek tak bylo ve skutečnosti zapotřebí souhlasu tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek (srov. čl. VII bod 14 stanov z 30. prosince 2013, který se zde uplatní namísto neplatného čl. VII bodu 11 stanov z 12. září 2016, jenž upravoval rozhodovací většinu mimo jiné i pro rozhodnutí o úplném nebo částečném sloučení /pojem „sloučení“ je synonymem slova „spojení“/ jednotek). V daném případě však ze zjištěného skutkového stavu bez dalšího nevyplývá, zda bylo uvedené většiny dosaženo. Jen na základě skutkového zjištění, že rovněž usnesení o spojení jednotek bylo schváleno více než 90 % většinou hlasů přítomných vlastníků jednotek, kteří disponovali celkem 77,04 % všech hlasů Společenství, totiž nelze bez dalšího dovodit, že se ve prospěch přijetí uvedeného usnesení vyslovila tříčtvrtinová většina všech vlastníků jednotek, tj. vlastníci disponující alespoň 75 % všech hlasů Společenství (i menšina o velikosti nedosahující ani 10 % hlasů vlastníků přítomných na shromáždění konaném dne 9. dubna 2018 může představovat větší podíl na celkovém počtu hlasů, než kolik činí 2,04 % všech hlasů Společenství, tj. rozdíl mezi „počtem“ hlasů vlastníků přítomných na uvedeném shromáždění a rozhodovací většinou potřebnou k přijetí usnesení o stavebních úpravách společných částí domu ve smyslu čl. VII bodu 14 stanov z 30. prosince 2013). S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že neobstojí ani právní závěr o platnosti usnesení o spojení jednotek; tento závěr je – se zřetelem k právě řečenému – přinejmenším předčasný.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že z hlediska obsahového vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není usnesení odvolacího soudu (ve spojení s opravným usnesením) správné ve výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v „zamítavém“ výroku IV., a ve výroku II., pokud jím bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku V. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek v uvedené části výroků I. a II. a v závislých (nákladových) výrocích III. a IV. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jinak dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl, neboť ve zbývajícím rozsahu je napadené usnesení odvolacího soudu věcně správné.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 5. 2020

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu