Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 06/05/2019

Spisová značka: 26 Cdo 4637/2018

ECLI: ECLI:CZ:NS:201­9:26.CDO.4637­.2018.3

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Heslo: Přechodná (intertemporální) ustanovení

Společenství vlastníků jednotek

Vlastnictví bytů

Dotčené předpisy: § 3028 odst. 3 o. z.

Kategorie rozhodnutí: C

26 Cdo 4637/2018–310

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Stanislavem Mikyškou, advokátem se sídlem České Budějovice, Dobrovodská 2054/53, proti žalované E. P., bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Jistebnice, Spojovací 29, o zaplacení částky 141.438, 20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 134/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2018, č. j. 8 Cmo 278/2016–282,

t a k t o:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2018, č. j. 8 Cmo 278/2016–282, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 37 Cm 134/2013–229, ve vyhovujícím výroku II. a v nákladových výrocích IV., V. a VI., a dále v nákladovém výroku II. se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce (společenství vlastníků jednotek, jehož hlavním účelem bylo zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu – viz § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“/) se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaná (která se stala vlastnicí tam označené /bytové/ jednotky děděním /a která ji pak v prosinci 2009 převedla na nové vlastníky/) zaplatila z titulu nedoplatků za služby související s užíváním jednotky za roky 2005 až 2009 (dále též jen „rozhodné období“) částku 141.438, 20 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím. Žalobu odůvodnil následujícími tvrzeními. V roce 2005 žalovaná nezaplatila žádnou „zálohu vztahující se k předmětnému bytu“, a proto – po zohlednění přeplatků za roky 2003 a 2004, kdy ještě zálohy platila tehdejší vlastnice jednotky (matka žalované) – jí podle písemnosti označené jako „Vyúčtování záloh za rok 2005“ vznikl dluh v částce 19.628,– Kč. Podle „vyúčtování služeb a plateb do fondu oprav za rok 2006“ jí pak – po zohlednění zaplacené částky 2.000,– Kč – vznikl za uvedený rok dluh ve výši 29.753,– Kč. Za rok 2007 jí podle „vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky“ vznikl dluh v částce 33.935,32 Kč. Za rok 2008 šlo o částku 26.186,88 Kč, a to po započtení jednorázové platby do „fondu údržby a oprav“ ve výši 18.000,– Kč. Podle dalšího „vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky“ dluží žalovaná za rok 2009 částku 31.935,– Kč.

Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 37 Cm 134/2013–229, výrokem I. řízení ohledně částky 33.290,– Kč zastavil (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 98.920,– Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II. – dále též jen „vyhovující výrok II.“), ohledně částky 9.228,– Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.) a účastníků řízení (výrok VI.).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. července 2018, č. j. 8 Cmo 278/2016–282, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I., ve vyhovujícím výroku II. a v nákladových výrocích IV., V. a VI. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Na zjištěném skutkovém základě především konstatoval, že určení výše příslušných plateb na náklady spojené se správou domu a na plnění spojená s užíváním jednotek bylo učiněno příslušnými orgány společenství. Soudu prvního stupně pak přisvědčil mimo jiné v tom, že „správně specifikoval sporné částky za jednotlivé roky 2005 – 2009, za něž bylo provedeno vyúčtování záloh …“, a že „správně vycházel zejména z přesvědčivých závěrů znalce Karla Šlechty, obsažených v jeho znaleckém posudku a jeho doplnění ze dne 28.5.2015, včetně toho, co znalec vypověděl dne 21.9.2012“. Neměl žádné výhrady ani proti tomu, že odebrané množství jednotlivých médií bylo stanoveno výpočty znalce. Zároveň rovněž dovodil, že byť znalec podrobil některé položky ve vyúčtováních kritice, neznamená to, že nejsou řádná. Závěr, že jde o řádná vyúčtování, je podpořen i výsledky dokazování, z nichž vyplývá, že vyúčtování obsahovala „jednotlivé položky vyžadované právními normami“; navíc žalovaná měla možnost je reklamovat a nikoliv pouze nezaplatit z nich vyplývající nedoplatky.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a VI., podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o.s.ř.“). S poukazem na tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nejprve zpochybnila správnost právního názoru, že vyúčtování za roky 2005 až 2009 jsou řádná. Zde zdůraznila, že vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku jen tehdy, jde-li o vyúčtování pronajímatele (zde žalobce) a je-li řádné. Měla za to, že v daném případě soud z vyúčtování, která jí zaslal žalobce, ve skutečnosti nevyšel a vzal „otázku vyúčtování do vlastních rukou a sám je vypracoval“. Nejde-li proto o vyúčtování žalobce, nenastala podle jejího názoru splatnost v nich vyčíslených nedoplatků. Z důvodů v dovolání popsaných nejde podle ní ani o vyúčtování řádná. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že sice pokládal vyúčtování za řádná, avšak přesto se ztotožnil se soudem prvního stupně, který při vyčíslení nedoplatků vycházel ze znaleckého posudku. Namítla rovněž existenci tam specifikovaných procesních pochybení soudu prvního stupně, která odvolací soud nenapravil, a současně soudům vytkla i tam uvedená nesprávná skutková zjištění. Podle jejího názoru byla nesprávně vyhodnocena i otázka úspěšnosti žalobce v daném sporu, a tudíž i nesprávně posouzena s tím související otázka výše nákladů řízení, které by měla žalobci platit. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“ Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté dospěl k závěru, že je přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky, zda vyúčtování za roky 2005 až 2009, s nimiž žalobce seznámil dovolatelku před zahájením řízení, jsou řádná, tj. v souladu s právními předpisy jej regulujícími, a zda tudíž mohla vyvolat splatnost vyčíslených nedoplatků. V tomto ohledu totiž dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.s.ř., neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.

Na tomto místě však pokládá za potřebné zdůraznit, že zpochybnila-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (jiné než týkající se práv osobních, rodinných a věcných), vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž jde i v posuzované věci), jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinností tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Podle § 14 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se jeho ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti (tj. před 1. lednem 2014). Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž jde v tomto řízení) se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 1). Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).

Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele stanovila v rozhodné době vyhl. č. 372/2001 Sb. (viz rovněž § 14 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.). V § 2 písm. h) vymezila pojem zúčtovacího období jako období, za které vlastník provede rozúčtování a následné vyúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a na poskytování teplé užitkové vody. Zúčtovací období je nanejvýš dvanáctiměsíční a jeho počátek stanoví vlastník po dohodě s dovolatelem. Jde-li o ostatní poskytované služby, v rozhodné době nebyly obsahové náležitosti vyúčtování stanoveny zvláštním právním předpisem. Podle názoru dovolacího soudu však vyúčtování těchto služeb, aby vůbec mohlo jít o vyúčtování, musí obsahovat minimálně údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví); vlastník jednotky totiž musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010). Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Je-li vyúčtování nesprávné, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 9. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1742/2005, z 24. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, a z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními z 12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/2009, a z 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/2016/); právo domáhat se vyúčtování záloh na služby (a tomu odpovídající povinnost služby vyúčtovat) se promlčuje v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015, uveřejněný pod č. 93/2018 časopisu Soudní judikatura (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. května 2017, sp. zn. I. ÚS 1120/17).

Lze-li podle citované judikatury (vůbec) uvažovat o vyúčtování úhrad za služby jen tehdy, obsahuje-li předložené vyúčtování všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši, není pochyb o tom, že není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) příjemci služeb skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, nyní výslovně zakotvenou v ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb. Nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), povinnost provést je nadále trvá. Není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen povinnost poskytovatele vyúčtování provést (řádně), nýbrž (a to právě v důsledku nesplnění uvedené povinnosti) nenastala ani splatnost nedoplatku (popřípadě přeplatku) plynoucího z vyúčtování.

Z tohoto úhlu pohledu je právní posouzení věci odvolacím soudem rozporné a tudíž nesprávné, jestliže na straně jedné souhlasil s postupem soudu prvního stupně, který vyšel ze závěrů zpracovaného znaleckého posudku, včetně výpočtů odebraného množství jednotlivých médií, avšak na straně druhé současně dovodil, že vyúčtování za roky 2005 až 2009 jsou řádná. Lze se proto ztotožnit s dovolatelčinou námitkou, že odvolací soud sice pokládal vyúčtování za řádná, avšak přesto z nich při vyčíslení nedoplatků evidentně nevyšel, neboť se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který při jejich vyčíslení vycházel ze znaleckého posudku. Na tomto místě je třeba jednoznačně zdůraznit, že buď vyúčtování jsou řádná a vyvolala splatnost v nich vyčíslených nedoplatků, a to bez ohledu na výsledky znaleckého dokazování a jím stanovené nedoplatky, anebo nejsou správná a pak splatnost v nich vyčíslených nedoplatků nenastala, na čemž nic nemění znalcem stanovené nedoplatky. Nelze se však ztotožnit ani s názorem, že vyúčtování jsou řádná. S výjimkou nedoplatků za studenou vodu, ohledně níž je ve vyúčtováních uvedena spotřeba a celkový nedoplatek, z čehož je cena za 1 m3 jednoduchou matematickou operací lehce odvoditelná, a nákladů na teplo, především za rok 2005, nejsou další položky vyúčtování nijak konkretizovány údaji o způsobu výpočtu. Plyne z nich pouze tzv. spotřeba, avšak vyjádřená jen celkovou finanční částkou za příslušný kalendářní rok bez bližší konkretizace, a nedoplatek vyčíslený stejnou částkou, neboť dovolatelka neplatila žádné zálohy. Množství odebrané služby a cena za její jednotku, popřípadě jiná kritéria výpočtu nedoplatku (např. podle podlahové plochy jednotky či počtu osob v ní žijících v rozhodném období), z nich nevyplývají; na tom nic nemění ani obecný odkaz na podlahovou plochu či počet osob žijících v rozhodném období v jednotce, který bez vázanosti na konkrétní službu nemá žádnou vypovídací hodnotu. Konstatování, že vyúčtování obsahovala „jednotlivé položky vyžadované právními normami“, je pro svou obecnost v podstatě bezobsažné, a tudíž nepřezkoumatelné.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je rozporné, a proto nesprávné, a navíc neúplné a tudíž také nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. tedy byl užit opodstatněně.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku, včetně části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v závislých nákladových výrocích IV., V. a VI., a rovněž v nákladovém výroku II. zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o.s.ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval existencí namítaných vad řízení; podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. pak věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (�� 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 6. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu