Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Benčíka, zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, č. j. 25 Cdo 2147/2017–223, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení Společenství vlastníků jednotek domu X, zastoupeného JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou sídlem Krymská 5, Karlovy Vary, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Žalobou ze dne 10. 9. 2013 se stěžovatel domáhal náhrady škody ve výši 144.000 Kč, kterou mu mělo žalované Společenství vlastníků jednotek domu X (dále jen „vedlejší účastník“) způsobit tím, že odmítalo provést opravu společných částí bytového domu napadených plísněmi, které prorůstaly do stěžovatelovy bytové jednotky. Stěžovatel tvrdil, že z důvodu ohrožení zdraví musel zanechat užívání své bytové jednotky, a jednáním vedlejšího účastníka mu tedy bylo znemožněno vykonávat vlastnické právo, zejména pak „předmět svého vlastnictví užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Vlastnické právo žalobce k bytové jednotce bylo zredukováno na pouhé právo věc držet“. Výši škody ve formě ušlého zisku podle ustanovení § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel určil jako součin 24 měsíců předcházejících podání žaloby a částky 6.000,– Kč představující nájemné obvyklé v daném místě a čase. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „okresní soud“) ze dne 4. prosince 2015 byla žaloba zamítnuta s tím, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť, přestože byly provedeny všechny důkazní návrhy stěžovatelem učiněné, nebyl prokázán jeho úmysl předmětný byt v rozhodném období pronajmout.

Ve svém odvolání stěžovatel namítal, že nemohl mít zájemce o pronájem bytu, neboť uzavření platné nájemní smlouvy bylo vzhledem ke stavu bytu nemožné. Uvedl také, že v žalobě tvrdil a po celou dobu řízení prokazoval nejen to, že nemohl bytovou jednotku pronajímat, ale i to, že ji nemohl sám užívat či prodat, čemuž se okresní soud vůbec nevěnoval, ani jej nevyzval k doplnění skutkových tvrzení a k označení příslušných důkazů. Rozsudkem ze dne 4. 5. 2016 Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud uvedl, že stěžovatel skutkově vymezil požadovanou náhradu škody jako ušlý zisk z pronájmu bytu a soud prvního stupně nepochybil, pokud se žalobním návrhem zabýval tak, jak jej stěžovatel skutkově vymezil.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením předsedkyně senátu ze dne 9. 11. 2016, č. j. 25 Cdo 4398/2016 (dále také jen „první usnesení Nejvyššího soudu“). V odůvodnění konstatoval, že námitka stěžovatele, podle které soudy nesprávně zjistily obsah žaloby, v důsledku čehož ji posuzovaly neúplně, je námitkou brojící proti skutkovým zjištěním a dovolání tak nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti. O dovolání stěžovatele tedy Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu tak, že jej podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky pokračovat.

Ústavní soud následně nálezem ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 425/17, první usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud dospěl k závěru, že i když Nejvyšší soud vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele. V této souvislosti nebylo možné v dané věci podle Ústavního soudu odhlédnout od toho, že stěžovatel ve svém dovolání uvedl i námitky spočívající v porušení základních práv, jelikož tvrdil, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že se nezabýval žalobou v celém jejím rozsahu. Této námitce přitom dle názoru Ústavního soudu nelze upřít relevanci, neboť soudy jsou povinny posuzovat žalobu podle obsahu. Podle Ústavního soudu stěžovatel v žalobě skutkově vymezil, že zásah do jeho práva na výkon vlastnictví spočívá v tom, že nemůže „předmět svého vlastnictví užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním“. Není přitom bez významu, že v předžalobní výzvě přiložené k žalobě stěžovatel svůj nárok formuloval jako náhradu škody způsobené nemožností bytovou jednotku užívat a nutností bydlet v jiné nemovitosti, která je rovna výši nájemného obvyklého v daném místě a čase za dobu dvou let, tj. částce 144.000 Kč. V daném případě se tedy, podle Ústavního soudu, měl Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda stěžovatelem předestřená otázka – byť by byla označena za skutkovou – mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. s ohledem na její průmět do základních práv a svobod stěžovatele. Došlo-li k odmítnutí stěžovatelova dovolání pro údajné vady a nepostupoval-li Nejvyšší soud vstřícněji k právu stěžovatele na soudní ochranu, tedy ve prospěch uplatnění subjektivních práv stěžovatele, vedlo takové rozhodnutí k odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu a tím k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud rovněž k závěru, že postupem Nejvyššího soudu došlo současně k porušení základního práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud rozhodoval pouze předsedkyní senátu, namísto tříčlenného senátu.

Nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu (dále také jen „napadené usnesení“), které bylo vydáno poté, co shora citovaný nález Ústavního soudu první usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele opět odmítl, neboť podle Nejvyššího soudu námitka dovolatele, že soudy obou stupňů nesprávně zjistily obsah žaloby a posuzovaly ji neúplně, není důvodná. K tomuto závěru Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konkrétně konstatoval, že: „V dané věci žalobce požadoval nahradit škodu ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase (6.000 Kč měsíčně) za dobu předchozích 24 měsíců, a to na základě skutkového tvrzení, že mu ušel zisk z důvodu nemožnosti byt pronajmout. O tomto nároku bylo soudem rozhodnuto a za situace, že v řízení nedošlo ke změně žaloby ani k uplatnění dalšího – jiného nároku, byl předmět řízení vymezený žalobou vyčerpán. Ostatně s tvrzením žalobce, že byt nemohl ani prodat, ani jej sám užívat, se zcela srozumitelně vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Za této situace jsou další námitky dovolatele ohledně náhrady za omezení výkonu vlastnického práva bezpředmětné a taktéž nemohou založit přípustnost dovolání, když se týkají odlišných nároků“.

Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti opakovaně namítá, že soudy se v jeho věci zabývaly pouze jednou částí nároku – a to nemožností stěžovatele realizovat ius fruendi, a v rozporu s obsahem jeho žaloby se nezabývaly nemožností stěžovatele realizovat i ius utendi a ius disponendi a z toho vyplývající škodou, která stěžovateli vznikla. Tím podle stěžovatele zatížily svá rozhodnutí právní vadou, která je v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a rovněž tím, odepřely ochranu ústavního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Nejvyšší soud se podle stěžovatele jeho námitkou nevyčerpáním celého rozsahu jeho žaloby řádně nezabýval. K části odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve které dovolací soud konstatuje, že stěžovatel požadoval nahradit škodu ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase za dobu předchozích 24 měsíců, a to na základě skutkového tvrzení, že mu ušel zisk z důvodu nemožnosti byt pronajmout, stěžovatel zdůrazňuje, že takto úzce svůj nárok v žalobě nevymezil. K závěru Nejvyššího soudu, že s tvrzením stěžovatele, že byt nemohl ani prodat, ani jej sám užívat, se zcela srozumitelně vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel namítá, že z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nevyplývá, jakou konkrétní pasáž má dovolací soud na mysli.

II.

Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 2019 uvedl, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, tj. nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Jestliže v dané věci stěžovatel jako žalobce požadoval nahradit škodu ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase za dobu předchozích 24 měsíců, na základě skutkových tvrzení, že mu ušel zisk z důvodu nemožnosti byt pronajmout, nemohlo být dovolání posouzeno jako přípustné a poté meritorně projednáno. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl v úmyslu byt pronajímat, nýbrž to, že jej chtěl prodat. Bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemohl soud přiznat plnění z jiného skutkového základu, než z toho, který byl žalobcem vymezen. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 2019 uvedl, že nároky na náhradu škody za to, že stěžovatel nemohl byt pronajmout, sám pro sebe užívat nebo jej prodat, jsou tři různé nároky. Každý z těchto nároků vyžaduje jiná skutková tvrzení, jiné rozhodné skutečnosti a prokazuje se jinými důkazy. Soudy mohou rozhodovat jen o tom nároku, který jim žalobce předloží k rozhodnutí. Stěžovatel předložil soudům k rozhodnutí jen nárok na náhradu škody za to, že nemohl byt pronajmout. Přitom obsah předžalobní výzvy a to, jak byl v předžalobní výzvě nárok specifikován, není pro obsah žaloby relevantní a zavazující. Stěžovatel neuváděl před soudem prvního stupně žádná tvrzení, která by se vztahovala k nároku na náhradu škody za to, že nemohl v bytě sám bydlet nebo jej prodat. Vedlejší účastník dále upozorňuje na to, že je vyloučeno, aby stěžovatel současně ve své žalobě uplatnil nárok na náhradu škody za to, že nemohl byt pronajmout a za to, že v něm nemohl sám bydlet. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Stěžovatel ve své replice ze dne 3. 4. 2019 nadále trvá na tom, že od počátku řízení jednoznačně tvrdil a prokazoval, že je bytová jednotka neobyvatelná, resp. tvrdil objektivní nemožnost jejího užívání jakoukoliv osobou, která by v bytové jednotce pobývala, bez ohledu na to, z jakého právního titulu. Současně v průběhu řízení před okresním soudem nedošlo k omezení rozsahu žaloby usnesením o zastavení řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby ani jiným procesním postupem.

III.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím jak Nejvyšší soud, v souladu se závěry okresního i krajského soudu, posoudil obsah žaloby stěžovatele, pokud jde o nároky v žalobě uplatněné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve své žalobě uplatňoval pouze nárok na náhradu škody způsobenou tím, že nemohl byt pronajmout, zatímco stěžovatel je přesvědčen, že se soudy na základě jeho žaloby měly zabývat také jeho nárokem na náhradu škody způsobené nemožností byt prodat a ani jej užívat k bydlení jím samotným.

V posuzované věci je prvořadou otázkou, zda Nejvyšší soud při vydání napadeného usnesení postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/17, který zrušil jeho předchozí rozhodnutí v téže věci. Jde tedy o to, zda Nejvyšší soud porušil tzv. kasační závaznost nálezu Ústavního soudu či nikoliv.

Závazným právním názorem, na němž se předchozí nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/17 zakládá, je názor vyjádřený v jeho bodech 18. a 20., tj. že v daném případě se měl Nejvyšší soud zabývat tím, zda stěžovatelem předestřená otázka ohledně obsahu jeho žaloby – byť by byla označena za skutkovou – mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to s ohledem na její průmět do základních práv a svobod stěžovatele, přičemž takové posouzení je vyhrazeno senátnímu rozhodování.

Nejvyšší soud následným napadeným usnesením, podle Ústavního soudu, dostatečně napravil pochybení, jež mu bylo vytknuto shora citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 425/17, a předmětnou otázkou se v napadeném senátním usnesení zabýval, přičemž Ústavní soud na jeho závěrech neshledává nic protiústavního.

Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek přesahuje nesprávná aplikace a interpretace norem podústavního práva do sféry základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) a dal opakovaně najevo, že ryze formalistická interpretace právní normy je v rozporu s právem na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010, N 75/57 SbNU 23, nález sp. zn. I. ÚS 1883/12 ze dne 12. 2. 2013, N 29/68 SbNU 325). Takové pochybení však v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud zde připomíná, že předmětné řízení, ke kterému směřovala žaloba stěžovatele, je řízením sporným zahajovaným na návrh, které je vedené zásadou dispoziční. V žalobě musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo. Jak v napadeném usnesení konstatuje Nejvyšší soud, vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je charakterizován a vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení.

Tento požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., nedává základ pro přísně formalistické pojetí obsahu žaloby. Nicméně závěr Nejvyššího soudu – že v žalobě byl uplatněn pouze nárok na náhradu škody způsobené nemožností byt pronajmout – nelze považovat za svévolný či ryze formalistický, neboť k němu Nejvyšší soud dospěl na základě v žalobě obsaženého tvrzení stěžovatele, že škoda, ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase za dobu předchozích 24 měsíců, představuje ušlý zisk z důvodu nemožnosti byt pronajmout. Přitom v průběhu soudního řízení ke změně žaloby nedošlo. Ústavní soud v této souvislosti naopak poukazuje na protokol o jednání před okresním soudem dne 28. 1. 2014, podle kterého bylo v rámci jednání – v souladu s uvedeným obsahem žaloby – k dotazu soudu ze strany stěžovatele upřesněno, že „předmětem sporu je návrh žalobce na náhradu škody, přičemž v době vymezené žalobou měl žalobce záměr předmětný byt pronajmout třetí osobě“ (list č. 37 spisu okresního soudu).

Na uvedeném nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že ve své žalobě uváděl, že v důsledku předmětného jednání byl „nucen bydlet v jiné nemovitosti, která není jeho vlastnictvím, přičemž nemohl bytovou jednotku ani prodávat ani pronajímat“ (list č. 3 spisu okresního soudu), neboť existenci škody ve výši 144 000,– Kč, která měla být podle stěžovatele tvrzeným protiprávním jednáním způsobena, stěžovatel ve své žalobě odůvodňuje výhradně tím, že jde o ušlý zisk z neuskutečněného pronájmu. Pokud by Ústavní soud dané argumentaci stěžovatele naopak přisvědčil a uložil by Nejvyššímu soudu, aby v rozporu s uvedeným žalobním tvrzením stěžovatele dovodil, že žalobou byly uplatněny i nároky další, znamenalo by to porušení dispoziční zásady, rovnosti stran a v důsledku tak i práva na spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2019

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu