USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelky M. B., P., zastoupené Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kovářská 1169/17, za účasti Společenství vlastníků jednotek Vřesová č.p. 681, 181 00 Praha 8 – Troja, se sídlem v Praze 8 – Troji, Vřesová 681/17, IČO: 26476894, zastoupeného Mgr. Janem Pařenicou, advokátem se sídlem v Praze 9, K Hutím 665/5, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění ze dne 17. září 2014, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 97/2014, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. 6 Cmo 94/2017–117, takto:

1. Dovolání se odmítá.
2. Navrhovatelka je povinna zaplatit Společenství vlastníků jednotek Vřesová č.p. 681, 181 00 Praha 8 – Troja, se sídlem v Praze 8 – Troji, Vřesová 681/17, IČO: 26476894, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,– Kč k rukám Mgr. Jana Pařenici, advokáta se sídlem v Praze 9, K Hutím 665/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. ledna 2017, č. j. 25 Cm 97/2014–86, výroky I. a II. zamítl žalobu, jíž se navrhovatelka domáhala vyslovení neplatnosti tam specifikovaných usnesení přijatých dne 17. září 2014 na shromáždění Společenství vlastníků jednotek Vřesová č.p. 681, 181 00 Praha 8 – Troja (dále jen „Společenství“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2017, č. j. 6 Cmo 94/2017–117, citovaný rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání navrhovatelky (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se Společenství prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřilo, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“ Otázky nastolené k dovolacímu přezkumu (otázka aktivní věcné legitimace řádně pozvaného a o plánovaném programu informovaného vlastníka jednotky, který se ze shromáždění bez zdravotních či jiných vážných důvodů vzdálil, a proto se hlasování nezúčastnil, k podání žaloby podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. z.“/, a otázka podpůrné aplikace ustanovení o spolku ve smyslu § 1221 o. z.) byly totiž v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od ustáleného řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu.

Judikatura dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, a z 15. srpna 2017, sp. zn. 26 Cdo 1053/2017) je ustálena v názoru, že postupem podle § 1209 odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; může tak učinit pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné).

V soudní praxi však není pochyb ani o tom, že právo obrátit se na soud s návrhem na určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním může pouze přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení). Výkladem slovního spojení „přehlasovaný vlastník“ se dovolací soud opakovaně zabýval v poměrech právní úpravy obsažené v ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1992 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Předně dovodil, že za přehlasovaného nelze považovat vlastníka, který se účastnil zasedání shromáždění a při něm hlasoval pro přijetí napadeného usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). Oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se zrušení rozhodnutí přijatého shromážděním však není ani vlastník, který se účastní shromáždění a zdrží se hlasování. Takový vlastník totiž nedává svým postojem najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí. V dané souvislosti pak není podstatné, zda byl vlastník osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak jako důvod, pro který nehlasoval proti později zpochybněnému rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 9. září 2015, sp. zn. IV. ÚS 1459/15). Dále také vyložil, že vlastník projevuje svůj názor hlasováním o usnesení, a proto je nerozhodné, jak se v průběhu diskuse o něm vyjadřoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015). Formuloval rovněž právní závěr, že z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí. Možnost napadnout rozhodnutí shromáždění vlastníků v důležité záležitosti přehlasovaným vlastníkem jednotky návrhem u soudu ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů nelze vykládat tak, že toto právo má pouze vlastník jednotky, který byl při hlasování shromáždění vlastníků jednotek přítomen. Vlastník jednotky, který se nezúčastnil schůze shromáždění např. z vážných zdravotních či jiných obdobných důvodů, by již pro tuto samotnou skutečnost byl vyloučen z možnosti podat žalobu týkající se posouzení většinového rozhodnutí v důležité záležitosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009).

Od takto nastaveného výkladu slovního spojení „přehlasovaný vlastník“, užitého v § 11 odst. 3 větě třetí zákona o vlastnictví bytů, se dovolací soud neodchyluje ani v poměrech právní úpravy obsažené nyní v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 5883/2017 a 26 Cdo 1312/2017, obě z 19. února 2018).

Nejvyšší soud sice již dříve vyložil, že usnesení shromáždění vlastníků jednotek o změně stanov společenství je (zpravidla) důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů a tudíž – vzhledem k odůvodnění již citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016 – i ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 3024/2012). Dospěl-li však odvolací soud – za situace, kdy dovolatelka (řádně pozvaná na shromáždění Společenství a informovaná o jeho plánovaném programu) se ze shromáždění vzdálila (nikoli ze zdravotních či jiných vážných důvodů) a nezúčastnila se tedy bez vážných důvodů hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato – k závěru, že není aktivně věcně legitimována k podání žaloby podle § 1209 odst. 1 o. z., neboť za této situace ji nelze pokládat za přehlasovaného vlastníka jednotky, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe, od níž se dovolací soud ani nyní neodchyluje.

Nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že v dané věci mělo být postupováno v souladu s ustanovením o spolku tj. s ustanovením § 258 o. z. ve spojení s § 1221 o. z. (srov. odůvodnění již citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016).

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tj. nejen jeho potvrzující výrok, ale jakoby i jeho nákladový výrok. Ve vztahu k nákladovým výrokům však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – v rozporu s ustanoveními § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. dubna 2018

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu

_____________­________________________­________________________­______________

Dne 28.6.2018 byla podána ústavní stížnost II ÚS 2240/18.

_____________­________________________­________________________­______________

Hezký den!