V roce 1997 mi byl převeden družstevní byt do osobního vlastnictví, podle tehdejšího zákona jsem měl k určitému pevně stanovenému datu obdržet vyplacený podíl na tzv. ostatním majetku družstva (rodiče byli členy družstva od roku 1963, tak jsem k tomu snad i měl jakýsi nárok, i když podle vedení družstva jsme si prý svůj členský podíl „odbydleli“) a tím jsem měl přestat být členem družstva. Den před termínem výplaty členského podílu byl přijat údajně pouze „zdánlivě retroaktivní“ zákon, díky kterému jsem o nárok na výplatu svého podílu přišel (se mnou o výplatu podílu přišly všichni tehdejší vlastníci takto převedených bytů v celé zemi). Mělo se jednat o částku odhadem cca deset tisíc korun na jeden byt. Před schválením tohoto zákona jsem psal jednotlivým poslancům, po jeho schválení i prezidentu Havlovi, aby zákon neschvalovali, resp. aby ho prezident nepodepisoval. Argumentoval jsem mimo jiné tím, že až budou byty převedeny většině družstevníků, tak majetek v hodnotě milionů korun zůstane družstvu s hrstkou členů, kteří tak budou bezdůvodně obohaceni (zatímco my v nově vzniklém SVJ jsme museli hned ze svého povinně platit za administrativní úkony spojené s převody, i za prohlášení vlastníka, za notáře, apod.). Družstvo nám nyní vykonává správu, má díky prostředkům, které mu takto zůstaly, dodnes značnou výhodu vůči ostatním správcovským subjektům (divím se, že to nenapadnou u Úřadu pro hospodářskou soutěž, nebo u soudu). Byl jsem napadán jako rozbíječ družstva bohužel jinak velice slušnými komunisty, kteří nepochopili, že nerozbíjim socialistické družstevnictví, na které byli hrdi, ale kapitalistickou firmu, která měla v úmyslu, pokud bych ji nepřinutil byt převést do mého vlastnictví, si na tento byt okamžitě vzít úvěr a začít „podnikat“. Po prohrané bitvě jsem se přestal o tuto záležitost zajímat, takže nevím, jaká je současná legislativní situace týkající se těch z vlastníků, kterým byl byt převeden ještě podle zákona platného v roce 1997. Družstvo počkalo přesně dvacet let (to mne zaujalo) a nyní nás vlastníky vyzývá, abychom z družstva „dobrovolně“ vystoupili, přičemž nám chce vrátit náš členský podíl, který činí sto korun. Těch sto korun, které v roce 1963 můj otec zanesl do kanceláře bytového družstva a stal se jeho členem, pak doplatil třicet tisíc, které nám věnovali rodiče mé mámy a za dva roky jsme se stěhovali do nového družstevního bytu 3+1 (poté, co rodiče po roce trvání členství odmítli nabídku jiného, menšího družstevního bytu). Nezměnily se za uplynulých dvacet let zákony v tom smyslu, že bych měl nárok na větší podíl, než na oněch 100 Kč? Očekávám, že pokud nevystoupíme takto okradeni dobrovolně, nastanou nějaké odvetné akce od družstva – ustanoví nebydlícím členům různé povinnosti. Jěště dodávám, že během těch dvaceti let byli vlastníci bytů pojímáni jako „nebydlící členové“, i když je nás dnes v domě 97% máme údajně jednoho svého delegáta společného pro všechny „nebydlící členy“ – odhaduji jejich počet na deset tisíc. Delegáta jsem neměl možnost volit, a přes mé občasné dotazy, za které jsem si vysloužil nenávistné útoky ze strany orgánů družstva, jsem se o něm nikdy nic nedozvěděl). Platí v družstvech ještě pravidlo jeden člen = jeden hlas?