Zděšený člen SVJ zde včera umístil v rubrice Poslední komentáře svůj souhrnný příspěvek. Protože se příspěvek již během dne propadl do archivu a je ve vláknu s mnoha příspěvky, překopíroval jsem ho do rubriky Nová témata, kde vydrží déle.

_____________­________________________­______________

"No vidíte

Vložil zdeseny clen SVJ, 29. Duben 2016 – 13:22

Tak já bych to shrnul.

Dle Vás vše už tu bylo řečeno. Všechno už bylo vyargumentováno. Takže konkrétního nemáte nic, co byste přidala k diskuzím, které tu již proběhly. A ohledně ústavního soudu se mýlíte a ohledně retroaktivity také. Konečné řešení v této otázce pro tuto chvíli reprezentuje usnesení ústavního soudu, které tu bylo prezentováno a taktéž rozsudek nejvyššího soudu. A ohledně bytového spoluvlastnictví a potencionální protiústavnosti, jíž se dovoláváte, je taktéž zajímavý ten nález pléna ústavního soudu. Dle mého názoru zcela přehlížíte fakt, že o jednoznačnosti a srozumitelnosti údajně chybějícího přechodného ustanovení rozhoduje soud. A ten jej považuje za jednoznačné a dostatečně konkrétní. Jinak by nemohl rozhodnout v usnesení a v rozsudku tak, jak rozhodl. Takže stojíte proti názoru Nejvyššího soudu a proti názoru Ústavního soudu, tedy minimálně jejich dvou konkrétních senátů a nemáte jakýkoliv jiný argument dostatečné váhy.

Každopádně přeji Vám, ať Vás dle mého názoru zcela nesmyslný boj stojí co nejméně úsilí a peněz.

A laskavý čtenář nechť si udělá názor sám.

Usnesení ústavního soudu IV.ÚS 3108/15 ze dne 5. 1. 2016 http://kraken.slv.cz/IV.US3108/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Milana Hrudky, zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 47 Cm 63/2015–65, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 47 Cm 63/2015–65, uložil stěžovateli jako vlastníkovi nebytové jednotky povinnost zaplatit společenství vlastníků jednotek částku 6 610 Kč z titulu nedoplatku na zálohách do fondu oprav. V odůvodnění soud poukázal na ustanovení § 1186 odst. 2 o. z. a dospěl k závěru, že při převodu jednotky z obce na stěžovatele (nabyvatele) přešel i závazek z úvěru od banky čerpaného za účelem opravy budovy.

Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 20. 10. 2015, v níž navrhuje, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že obecný soud aproboval postup, podle něhož splátky úvěru na zateplení domu jsou zahrnuty do fondu oprav a vybírány jako příspěvky na správu domu. Krajský soud měl dovodit, že na danou jednotku vzniklou v režimu zákona č. 72/1994 Sb. nelze aplikovat úpravu tzv. nového občanského zákoníku a že smlouva i nadále váže výhradně původního vlastníka jednotky. Z § 1186 o. z. navíc nevyplývá převod dluhu ze zákona.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

… Krajský soud nevykročil z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, pokud na základě dostatečného skutkového i právního hodnocení věci dospěl k ústavně konformnímu závěru, podle kterého přešel podle § 1186 odst. 2 obč. zák. na stěžovatele jako nabyvatele nebytové jednotky i závazek z úvěru od banky čerpaného za účelem opravy budovy, resp. povinnost podílet se na jeho splácení formou příspěvků do fondu oprav. Krajský soud přihlédl i k okolnosti, že stěžovatel, který byl před převodem jednotky jejím nájemcem, si musel být vědom investic do oprav domu a s tím případně spojeného zadlužení; ze zákona navíc plyne povinnost převodce informovat nabyvatele, jaké dluhy související se správou domu a pozemku na něj přejdou. V této souvislosti lze pro úplnost poukázat na právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož pojem „správa domu“ užitý v § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. zahrnuje taktéž opravy společných částí domu, mj. náklady na zateplení fasády (rozsudek ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, dostupný na www.nssoud.cz).

Rozsudek nejvyššího soudu 26 Cdo 3862/2015 ze dne 17.12.2015 http://www.slv.cz/26Cdo3862/2015

Na tomto místě je zapotřebí předeslat, že právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se však spravují dosavadní právní úpravou. V této souvislosti právní teorie na adresu nepravé retroaktivity konstatuje, že tato je zásadně přípustná. S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. vychází při úpravě časové působnosti z principu tzv. nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity), jemuž podřizuje též právní poměry týkající se věcných práv.

Není pochyb o tom, že k právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. se tedy od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb.; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku. V této souvislosti však nelze opomenout, že uvedené teze platí s výhradou, že jiné (zvláštní) přechodné ustanovení (ustanovení s užším dosahem působnosti) neobsahuje odlišnou úpravu časové působnosti nové právní úpravy (srov. dikci citovaného ustanovení Není-li dále stanoveno jinak, ) . Dovolací soud se proto zabýval rovněž otázkou, zda některé (některá) z přechodných ustanovení občanského zákoníku nestanoví jiná pravidla časové působnosti úpravy bytového spoluvlastnictví (§ 1158 a násl. o. z.), než která obsahuje ustanovení § 3028 odst. 2 o. z.

Nález Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 51/2000 http://kraken.slv.cz/Pl.US5/2000

Námitky skupiny poslanců se koncentrují zejména na platnou právní úpravu „společenství vlastníků jednotek“. Navrhovatelé uvádějí, že vznikem těchto právnických osob, zákonem povolaných k výkonu práv a povinností ve všech věcech, spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu, je narušován princip právní jistoty, jehož součástí je zákaz retroaktivity právních norem. Ke znakům právního státu princip právní jistoty, ochrany důvěry občanů v právo a zákaz retroaktivity právních norem nepochybně patří, v daném případě však přijetím nové právní úpravy k porušení těchto stěžejních zásad nedošlo. Právní věda rozeznává tzv. pravou retroaktivitu, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností a retroaktivitu nepravou, spočívající v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou. S problematikou nepřípustnosti retroaktivity souvisí ochrana tzv. nabytých práv (iura quaesita), i když oba instituty nelze ztotožňovat. Porušením zásady ochrany nabytých práv by byla pouze taková změna, která by se zpětnou účinností zhoršila právní postavení subjektu práva. Základní změnou, provedenou zde zákonem č. 103/2000 Sb., je, že společenství vlastníků jednotek získalo právní subjektivitu (v oblasti, která je součástí předmětu jeho činnosti), nezbytnou pro řádné zabezpečení úkolu společenství, jakož i smyslu a účelu jeho vzniku. Taková úprava je bezpochyby v dispozici demokratického zákonodárce, který z principu věci musel stanovit podmínky, za kterých tato právnická osoba, způsobilá vykonávat práva a zavazovat se ve všech věcech, spojených se správou domu, vznikne. Podle § 9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů společenství vzniká v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, a to dnem doručení listiny s doložkou o vyznačení vkladu do katastru nemovitostí nebo jiné listiny, kterou příslušný státní orgán osvědčuje vlastnické vztahy k jednotce, poslednímu z těchto vlastníků. Dané ustanovení je doplněno přechodným ustanovením čl. II bod 2 zákona č. 103/2000 Sb., upravujícím situaci vlastníků, kteří stanovené podmínky splňovali před nabytím účinnosti tohoto zákona (1. 7. 2000). Pokud by takové ustanovení nebylo přijato, došlo by k porušení principu rovnosti mezi vlastníky jednotek. Za zpětně působící by bylo možné novou právní úpravu považovat jen tehdy, kdyby konstituovala vznik společenství přede dnem své účinnosti. Zákon však jednoznačně stanoví svou účinnost do budoucna a je z tohoto hlediska v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Navrhovatelé dále uvádějí, že napadená ustanovení překračují ústavní rámec obsahu a ochrany vlastnického práva (§ 9 odst. 9, § 10 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů), resp. že zákonodárce klade v celé konstrukci společenství, jeho působnosti a způsobu přijímání rozhodnutí, nepřiměřený důraz na kolektivní stránku realizace práv, spojených s užíváním a nakládáním s domem (§ 9 odst. 1, § 11 odst. 4, 5 zákona o vlastnictví bytů). V prvé řadě je nutno poukázat na specifický charakter bytového vlastnictví podle zákona o vlastnictví bytů. Podle § 1 odst. 1 tento zákon upravuje spoluvlastnictví budovy, při němž spoluvlastník budovy je zároveň vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy. Platná právní úprava je tedy postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). Uvedená zvláštní právní úprava, umožněná občanským zákoníkem, který stanoví, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (§ 118 odst. 2) a který v ust. § 125 odst. 1 odkazuje na napadený zákon, je dána právě specifickou povahou bytu nebo nebytového prostoru, které nemohou být fakticky samostatnými, oddělitelnými částmi budovy. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek. Argumentům navrhovatelů proto nelze přisvědčit, neboť platná právní úprava je vedena právě snahou na zmíněná specifika reagovat. Jedná se o projev ústavně zakotvené zásady, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (čl. 11 odst. 3 Listiny). Zákonodárce byl veden snahou o spravedlivé, vyrovnané řešení, podporující vlastníky, kteří respektují citovanou zásadu, a poskytující vyšší míru právní jistoty i dalším zainteresovaným osobám, plnícím své úkoly v souvislosti se správou domu. Přijetí nové právní úpravy bylo vynuceno její společenskou naléhavostí po zkušenostech s dřívější úpravou, která zjednodušeně řečeno dostatečně nebránila situacím, kdy „poctiví dopláceli na nepoctivé“. Ústavní soud, vědom si své kompetence, dospěl k závěru, že napadená ustanovení nejsou jednotlivě či ve svém souhrnu v rozporu s předpisy nejvyšší právní síly.

Protiústavní není ani způsob rozhodování společenství vlastníků jednotek, vymezený v § 11 zákona o vlastnictví bytů. Při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu. Jedná-li se o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl (§ 11 odst. 3). Jednomyslnost je stanovena v případě rozhodování o přijetí usnesení v závažných situacích, kterými jsou změna účelu užívání stavby, změna stavby, nebo podstatné změny, týkající se společných částí domu (§ 11 odst. 5). Článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje především právo každého vlastnit majetek a právo na zajištění stejného zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků. Napadená ustanovení právo každého vlastnit majetek nikterak neomezují a není jimi vytvořena ani nerovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva, když daná právní úprava dopadá na každého spoluvlastníka domu a vlastníka jednotky stejně.

_____________­________________________­___________

1)Pozn. k Usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 3108/15

Lepší než usnesení by byl nález ÚS, o tom není sporu. Nicméně se domnívám, že pokud soudci konstatovali, že dluhy přechází, tak by tak rozhodli i pokud by rozhodovali ve věci samé.

Že je § 1186/2 sporný zde píšu již dlouho, např.:

http://www.portalsvj.cz/…e/noz-1186–2

Pro praktickou aplikaci tohoto ustanovení by bylo vhodné výslovné pozitivní ustanovení, jako je u družstev.

2)Pozn. k Rozsudku Nejvyššího soudu 26 Cdo 3862/2015

Skutečnost, že všechny právnické osoby zmíněné v NOZ, mají „své“ přechodné ustanovení a pouze cca 53 000 SVJ výslovné ustanovení nemá zadává prostor pro spekulace, zda zákonodárce měl nějaký záměr. Ve svém příspěvku z 14.9.2012 jsem odhadl, že se soud vysloví někdy v letech 2015/2016. Datum je z 17.12.2015, takže odhad byl správný:

http://www.portalsvj.cz/…-ridit-nobcz

3)Pozn. 3 Nálezu plána Ústavního soudu Pl. ÚS 51/2000

Domnívám se, že změna k 1.7.2000 byla daleko větší než změna k 1.1.2014. Přesto plénum ÚS rozhodlo tak, jak rozhodlo. Je proto pravděpodobné, že by rozhodlo obdobně i nyní.

Hezký den!