Vážený pane lake,

opět mi vkládáte do úst a do klávesnice něco, co jsme neřekl a nenapsal.

Zákon definuje období a definuje to, co se musí splnit, aby dané ujednání v písemné formě bylo přijato v souladu se zákonem.

Tím, že tvrdíte, že se nejedná o jasnou definici porušujete § 2, odst. 2 zák. 89/2012 Sb.

Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

Vlastníci si mohou daná pravidla za trvání jejich spoluvlastnictví změnit kolikrát chtějí, vždy však bude platit, že je zákon 67/2013 omezuje ve smyslu zúčtovacího období a platnosti.

Osobně se i domnívám, že tím, že o způsobu rozúčtování nelze rozhodovat v průběhu či „zpětně“, protože tím jsou i porušeny dobré mravy. Pravidla jsou schválena z toho titulu, aby vlastníci věděli, jakým způsobem se jím budou tyto služby účtovat, má to přímý vliv na jejich možné chování, mohou si na základě těchto pravidel „představit“ dokonce i spočítat, kolik je to bude stát. Nedovedu si představit, že půjdu využít nějakou službu a o ceně té služby se budu dohadovat, až po jejím obdržením, či během čerpání služby. Už vůbec nemluvím o tom, že tím, že takto píšete, by bylo možné měnit i způsob účtování, oba víme, že způsob účtování se může změnit až po skončení účetního období, nikoliv během.

Zákonná norma není nikdy změť písmen. Uvedený paragraf má svůj význam, smysl slov a vzájemnou souvislost. Vy se však dovoláváte něčeho, co je proti smyslu daného ustanovení zákona č. 67/2013 Sb.

Navíc naprosto ignorujete z důvodové zprávy důležitou pasáž:

Z těchto obecných kritérií se odvozují konkrétnější omezení – např. dobrým mravům odpovídá, že se nelze odchýlit od zákonných ustanovení chránících slabší stranu, veřejnému pořádku např. pravidlo, že ujednání stran nezasahuje právní postavení třetí osoby a nemění její oprávnění nebo povinnosti. Návrh obecného pravidla v § 1 odst. 2 snižuje nebezpečí mezer v právním řádu – ty by bylo nutné násilně vyplňovat různými konstrukcemi. Zároveň brání libovůli při prohlašování určitých ustanovení za ius cogens pouhým odkazem na povahu právního pravidla, protože vyžaduje přesné odůvodnění, v čem by jinak došlo ke střetu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.

Navíc naprosto nepřihlížíte při aplikaci daného ustanovení k § 9, odst. 2:

Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.