Paní Klainová a pane Kruppe,

oba si pletete obsah účetních knih s vyúčtováním služeb, které se vystavuje vlastníkovi jednotky. Toto vyúčtování musí obsahovat pouze skutečně uhrazené zálohy a skutečný náklad, který vyplynul z rozúčtování služeb. Rozdíl těchto dvou částek je buď přeplatek, který se vrací, nebo nedoplatek,který se vyúčtováním předepisuje vlastníkovi k úhradě. K předepsaným, avšak neuhrazeným zálohám se ve vyúčtování nepřihlíží. Opačné tvrzení nejste schopni prokázat – ani jeden z vás.

Vaše chyba spočívá v tom, že účetní postupy považujete za jediný správný „mustr“. Není tomu tak. Mylně přenášíte interní účetní postupy rozúčtovatele do právního vztahu mezi poskytovatelem a odběratelem služby.

• Vyhláška č. 372/2001 Sb. stanoví ve svém § 7 jednoznačně, že vyúčtování povinně obsahuje „výši a součet zaplacených záloh konečným spotřebitelem a vyčíslení rozdílu mezi zaplacenými zálohami a náklady připadajícími na konečného spotřebitele“. O předepsaných zálohách na služby se vyhláška nezmiňuje ani jedním slovem – nejsou přece vůbec součástí vyúčtování!
• Zákon č. 67/2013 Sb. o službách stanoví ve svém § 7 jednoznačně, že vyúčtování obsahuje „skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby“. O předepsaných zálohách na služby se zákon nezmiňuje ani slovem – nejsou přece vůbec součástí vyúčtování!

Takže závěrem: pravdu v této věci mám já. Ty tanečky okolo předepsaných záloh, prováděné vnitřně v účetnictví, nemají ve vyúčtování co dělat. Nepatří tam prostě. Můžete je tam uvádět z pilnosti, jako nadbytečný údaj, který se ve vyúčtování k ničemu nepoužije. Ale není to povinnou součástí vyúčtování a uvedení či neuvedení tohoto údaje ve vyúčtování nemá naprosto žádné právní účinky.

lake