V naprosté většině bytových domů se k rozdělování spotřební složky nákladů (50% nebo 60 % z celkových nákladů na vytápění) používají poměrové indikátory připevněné do středu otopného tělesa; na tomto jediném místě registrují povrchovou teplotu obou sousedních článků, která je pak považována za střední teplotu celého tělesa.

Samo MMR připouští, že uplatnění radiátorových indikátorů je pod vlivem systémových chyb. Nejčastěji je kritizováno to, že indikátory ve vytápěných bytech zaznamenávají veškeré teplo odebrané jednotlivými tělesy (a spotřebiteli je později vyúčtováno), přestože jeho část je díky prostupům tepla vnitřními stěnami objektu odsávána a zdarma spotřebována v bytech s uzavřenými nebo téměř uzavřenými termostatickými ventily.

Specialisté, kteří připravovali vyhlášku MPO č. 85/1998 Sb., si byli těchto problémů v rozdělování nákladů na provoz otopných těles dobře vědomi, a proto do ní zabudovali ustanovení, které zavazovalo správce objektu, aby se spotřební složka rozdělovala s použitím výpočtové metody, která umožní rozdělovat tuto složku podle dosahované průměrné vnitřní teploty jednotlivých místností s otopným tělesem.

Realizace tohoto ustanovení narážela v praxi na velmi složité problémy. Platná vyhláška č. 372/2001 Sb. proto tuto dikci nepřevzala, nicméně v průvodních dokumentech MMR prohlašuje, že vyhláška nadále vychází ze zásady, že se rozdělují náklady na tepelnou energii na vytápění, nikoliv množství tepla, které bylo dodáno jako ekvivalent tepelných ztrát bytu a celého objektu, tj. spotřebovalo se, aby byla zajištěna požadovaná tepelná pohoda v jednotlivých bytech. Jinak řečeno, hradí se náklady za úroveň poskytované služby, za dosahovanou tepelnou pohodu.

V zájmu uplatnění této zásady byl do vyhlášky vložen § 4 (4), podle kterého nesmí rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy překročit u konečných spotřebitelů s měřením či indikací v zúčtovací jednotce hodnotu 40 % oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období.

Uvedené ustanovení stanoví pouze nepřekročitelné hodnoty měrných nákladů. V rámci těchto mezních hodnot je ponecháno na správcích, aby stanovili takové hodnoty, které co nejlépe vystihují místní tepelné poměry. V metodickém pokynu sami autoři vyhlášky upozornili, že spodní limit –40 % průměru objektu (odpovídá cca 13,5°C) může být použit jen výjimečně, například u dlouhodobě neobsazených nebytových prostor. V normálních případech musí být nastaven tak, aby minimálně odpovídal tepelné stabilitě objektu, za kterou je v praxi (nepřesně) považován tepelný bod, při kterém termostatické ventily standardně obnovují přívod topné vody do tělesa (16 nebo 18 °C). Horní limit +40 % průměru objektu pak odpovídá bodu, při kterém ventily uzavírají přívod topné vody (27 °C).

V návrhu novely vyhlášky autoři vycházeli z poznatku, že v bytových domech existuje určitá průměrná teplota; na té se podílí i byty s trvale uzavřenými ventily, které díky tomu neplatí za spotřební složku, a „profitují tak na úkor ostatních nájemníků v domě, kteří tento teplotní deficit musí vyrovnávat zvýšeným výkonem svých otopných těles včetně jeho úhrady.“

Za tuto průměrnou teplotu považují cca 17 °C (v řadě objektů se podobné i vyšší teploty vyskytují na nevytápěných společných chodbách), čemuž odpovídají měrné náklady ve výši 80 % průměru objektu (= – 20 % odchylka od průměru). Tato hodnota víceméně odpovídá dosavadní praxi.

Novela vyhlášky dále doporučovala snížit podíl základní složky nákladů na 30 % celkových nákladů. To znamená, že v bytech s trvale uzavřenými náklady, které neplatí náklady za provoz otopných těles, by měrné náklady poklesly na pouhých 30 % průměru objektu. V souladu s uvedeným spodním limitem by musely být v dalším kroku zvýšeny o 266 % (80/30).

Problém je v tom, že se k těmto krajním případům druží další byty s nízkými náměry indikátorů. Ve mně známých případech by se proto korekce týkaly 40–50 % bytových jednotek. Po této úpravě by pak všechny dotčené byty vykazovaly stejné měrné náklady ve výši 80 % průměru objektu. Operace tak bezpečně zlikviduje individuální příspěvky spotřebitelů k úsporám nebo plýtvání teplem. Navíc postup, při kterém se upravují pouze všechny vyšší a nižší měrné náklady než odpovídá povolenému intervalu odchylky a ostatní měrné náklady by se ponechaly beze změny, není možno považovat za objektivní.

Z uvedeného vyplývá, že se korekce spodním limitem mohou někdy týkat až poloviny bytových jednotek; stranou ponechávám skutečnost, že dosud platným horním limitem neproleze možná až 15 % dalších bytů. Podle mého názoru, podobné výsledky nelze považovat za věrohodné a tedy ani platné.

Až na poslední tři odstavce jsou informace striktně založeny na pramenech MMR; domnívám se, že je interpretuji co nejpřesněji. Diskutující by si měli nejprve ověřit, zda za výše uvedených podmínek (limity –20 %/+40 % průměru objektu), platí mé předchozí poznatky i pro jejich dům. Diskuse, která se utápí v subjektivních dojmech, nemá z tohoto hlediska žádný význam.