Ano, to jsem opravdu rád. Se soudy si neradno zahrávat. Tím spíš, že místní zákony jsou asi pouze poněkud komplikované a tím snad je soudní řízení jen trošku zdlouhavé. Já jsem uvedl, že jsem z důvodu podání k věcně nesprávnému soudu věc zdržel jen o dva roky, neboť mezitím věcnou příslušnost musel řešit také Vrchní soud. Na tomto fóru jsem našel příspěvek, kde kdosi uvádí, že ho stejná chyba stála zdržení tříleté. To takový Kancléřský soud ve Velké Británii řešil spory (o majetek) podle Dickensova románu „Ponurý dům“ běžně desítky let, rekord je snad sto nebo dokonce 200 let. Soudu, pokud jste se na něj jednou obrátili, již nebylo možno věc odebrat (což se mi u Městského soudu zatím nestalo). Další vlastností soudu bylo, že se všechny náklady hradily z majetku, o který se spor vedl. Proto ani po stu letech spor zpravidla nekončil vynesením rozsudku, ale tím, že již jaksi nebylo o co vést soudní spor (pro soud samozřejmě pouhý detail, smůla, na cestě ke spravedlnosti a k větší slávě generací soudců a advokátů, celé generace některých advokátů se dokázaly hmotně zcela zajistit jen díky třeba i jedinému soudnímu sporu). Stejné to bylo i v mém případě po pouhých dvou letech – tedy nebylo již o co vést spor (hmotně se z mého majetku ale zajistili jiní, nikoli soudci či advokáti). No, některým stranám či jejich potomkům se to prý moc nelíbilo, dělali výtržnosti v soudní síni a chovali se i jinak zcela nepřístojně, na rozdíl od Městského soudu ale neodcházeli s pokutami, ani za své neuctivé chování nebyli trestně stíháni. Nebo to aspoň Dickens ve svém románu neuvedl. Kancléřský soud myslím ve Velké Británii stále existuje, možná bude i nějak implementován do evropského práva.