Už konstantně zde píšu, že někteří soudci jsou hlupáci v talárch, pokud jde o porozumění obsahu a smyslu právního předpisu. Bohužel se to týká i soudců NS (o tom jsem psal např. zde a v tomto případě soudců NSS.

Jako odstrašující příklad jsem si vybral starší judikát 5 As 117/2012 – 75. Zejména proto, že někteří soudci podvádějí jako děti ve škole při testu z matematiky: opisují ze starších judikátů i s chybami, chovají se jako nemyslící hovada, namísto aby mysleli vlastní hlavou a respektovali právo. Tak se stane, že jeden totální nesmysl se šíří judikaturou stále dál jako neléčená rakovina.

Na počátku trochu jednoduché teorie: Jistě víte, že vlastnické právo je svým obsahem odlišné od užívacího práva. Vědí to už děti ve školce – že Jozífek nemůže vyměnit svou tříkolku za Karlíkovu koloběžku. Oba dva sice tyto předměty užívají na dětském hřišti, avšak nejsou jejich vlastníky – vlastnické právo náleží rodičům Jozífka a rodičům Karlíka.

Nikomu nečiní potíže rozeznat, že pan Novák je výlučným uživatelem automobilu, který má „na leasing“ – ale to neznamená, že by byl vlastníkem. Vlastníkem toho auta je leasingová společnost – ta ovšem zase nemá právo automobil užívat.

Obdobné je to při pronájmu bytu. Nájemce je výlučným uživatelem bytu, ktrý si pronajal – ale to neznamená, že by byl také vlastníkem. Vlastníkem bytu je samozřejmě někdo úplně jiný; je to osoba zapsaná v katastru – ta ovšem zase nemá právo byt užívat, dokud existuje platná nájemní smlouva.

My to víme, vy to víte taky. Je to přece tak prosté. Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Ludmila Valentová, JUDr. Jakub Camrda, Ph.D. a JUDr. Lenka Matyášova, Ph.D. toto nevěděli. Školácká chyba. A kdopak ví, zda jim to už konečně někdo po těch letch prozradil ?

O co tedy šlo?

Inu, šlo opět o tutéž jednoduchou otázku: Šlo jen o to rozeznat rozdíl mezi vlastníkem a uživatelem. Rozdíl mezi vlastnickým právem a užívacím právem. Soudci sice byli otitulovaní, ale hloupí. Nerozeznali to. S gustem shodili celkem správný a logický rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 08.02.2012, č. j. 31 A 101/2010 – 142, a nahradili jej vlastními bláboly.

Šlo o obsah prohlášení. O užívací právo k prostoru lodžie či balkonu. Soudci popletové však mudrovali tak, jako by řešili vlastnické právo k balkonu[2]. Budu ten jejich nesmysl citovat:

Tento text – opsaný z jiného vadného judikátu NSS a recyklovaný do tohoto rozsudku – je pozoruhodný tím, že ve dvou souvětích obsahuje čtyři hrubky, čtyři totální právní nesmysly.

☀ Tvrzení soudců č. 1: „… balkón v budově ve spoluvlastnictví vlastníků bytů, může být podle okolností spočívajících v účelu jeho užívání buď součástí společných částí domu (…), anebo …“
☀ Můj komentář: Nesmysl. Ty „okolnosti spočívající v účelu užívání“ nemají na věc žádný vliv[1]. Soudci jen opisovali pitomosti a spletli si pouhé užívací právo s vlastnickým právem. Skutečnost, že kdosi užívá prázdný prostor (např. balkon) výlučně (na základě obsahu prohlášení), nemá žádný vliv na vlastnické vztahy. Ostatně prázdný prostor plný vzduchu vůbec nelze vlastnit[2], nejde-li o jednu z místností bytu ! A balkon není nic než právě jen prázdný prostor.

☀ Tvrzení soudců č. 2: „… anebo může být ve vlastnictví vlastníka bytové jednotky jako příslušenství bytu.“
☀ Můj komentář: Soudci jsou popletové a ignorovali zákon. Podle 1964/40/§121/2 platilo, že příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Tato definice popisuje pouze užívací právo. Vůbec se nezabývá vlastnictvím. Je tedy nepravdivý závěr právních analfabetů v talárech, že by z pouhého označení „příslušenství bytu“ bylo snad možno usuzovat na osobu vlastníka tohoto příslušenství.

☀ Tvrzení soudců č. 3: „Jestliže ve smlouvě o převodu vlastnictví bytu a spoluvlastnického podílu k pozemku uzavřené mezi SBD a žalobkyní je předmětný balkón, přístupný pouze z bytu žalobkyně, vymezen jako součást převáděné jednotky …“
☀ Můj komentář: Pak ovšem jde o absolutně neplatnou část prohlášení ! Soud byl povinen k této absolutní neplatnosti přihlédnout ex offo (z moci úřední). Podle ZoVB totiž pro jednotku(1994) platí, že jednotkou je byt (1994/72/§2/b) a že byt se skládá z místností (1994/72/§2/h). Balkon ovšem NENÍ místnost, proto je vyloučeno označit jej za součást bytu, či dokonce za součást jednotky. Soudci ovšem opět ukázkově zazmatkovali a nebyli schopni rozpoznat, že tvrzení uvedené v prohlášení je absolutně neplatné – jak pro rozpor se zákonem, tak i pro neurčitost[3].

☀ Tvrzení soudců č. 4: „… tvoří tak příslušenství bytu a spolu s převáděným bytem se tak stal vlastnictvím žalobkyně.“
☀ Můj komentář: Opět stejný školácký omyl ! Označení „příslušenství bytu“ neříká nic o vlastnictví tohoto příslušenství. Cožpak si to nemohli přečíst v občanském zákoníku? Šlo jen o jediný řádek (§ 121 odst. 2).

Chápu, že hloupí soudci nikdy nepřiznají své omyly. Že budou dokola a navěky opisovat tyto své nesmysly do dalších judikátů, protože právo ignorují a myslet neumějí. Ale bylo třeba abych toto napsal. Snad si toto některý ze soudců jednou přečte – a pochopí to, co my zde víme už dávno. Je to právní žumpa a soudcovská svévole. A víme to i bez titulů JUDr. a Ph.D.

Justitianus

Poznámka 1: Přečtěte si 2012/89/§1166­/1/b/2. Najdete tam společné části vyhrazené k výlučnému užívání vlastníku určité jednotky. Vidíte, že to je naprosto běžné. Ani ZoVB předtím takové řešení nezakazoval; šlo přece o příslušenství bytu podle 1964/40/§121/2 a muselo to být samozřejmě uvedeno v prohlášení.

Poznámka 2: Balkon, lodžie či terasa nemůže být samostatným předmětem vlastnických vztahů už proto, že tento pojem není definován, nejde o věc, a neví se kde by měla být hranice. Jakési „vlastnictví“ šesti metrů krychlových vzduchu – to je s prominutím směšná píčovina.

Poznámka 3: Ostatně již rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 3109/2005 ze dne 28.02.2006 kon­statoval, že věcí v právním smyslu nemůže být jakési „cosi“, není-li to vymezeno zcela určitě a srozumitelně. Pokud vím, nikdo nikdy nevymezil žádný balkon jako věc v materiálním smyslu. Balkon je buď stavební prvek fasády (obvodového pláště budovy), nebo je to prázdný otevřený prostor, u kterého nemá vůbec smysl uvažovat o nějakém vlastnictví.