Bože (bez ověření), zase plácáte nesmysly.

• Bože napsal(a): „Vyúčtování je účetní doklad.“

Nesmysl. Vůbec netušíte co je to účetní doklad. Vyúčtování nemusí být účetním dokladem a samozřejmě nemusí u vystavitele splňovat žádné náležitosti pro účetní doklad. Mohlo by se stát účetním dokladem jedině u příjemce, a to ještě jenom za předpokladu, že příjemce služby je účetní jednotkou. Nemelte zde nesmysly, které jste odkudsi opsal. Pokud se domníváte opak, prokažte to citací z celostátně účinného právního předpisu.

• Bože napsal(a): „Pokud je v něm chybný výpočet toho, co bylo uhrazeno a co bylo spotřebováno, příjemce uvede zhotoviteli pochybení a napíše, že odmítá špatně vyhotovený doklad uhradit.“

Je mi úplně jedno jaké nesmysly si zde vymýšlíte. Já vycházím pouze ze znění zákona. Podle 2013/67/§8/ platí, že příjemce má možnost doručit poskytovateli služby námitku k vyúčtování. O žádném psaní trucovitých psaníček ani o nějakém odmítání úhrady se zákon nezmiňuje.

• Bože napsal(a): „Konec, stejně jako u jiného dokladu, např. faktury. Jak jednoduché.“

Zase žvaníte nesmysly. Není to konec. Nějakým psaníčkem to samozřejmě neskončí. Podle §8/2 zákona platí, že jestliže příjemce služby nepodal včas námitku k vyúčtování, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí. Toto jest nevyvratitelná právní domněnka. Což kdybyste si přečetl zákon? Takže vám jako příjemci služby vznikne povinnost uhradit nedoplatek, vy troubo.

• Bože napsal(a): „Soud aby zjistil, kdo má pravdu musí se zabývat vyúčtováním ať už byla podána reklamace nebo nebyla, jinak by se pravdy nedobral.“

V první řadě to vyúčtování musí existovat. Není tedy „zdánlivé“, jak jste tady nesprávně tvrdil. Jsem rád, že ustupujete od Vašeho mylného tvrzení.

Justitianus