Spotřební složku máte rozdělit podle náměru měřidel. Zpravidla je na radiátoru pověšen indikátor topných nákladů (ITN), který generuje na první pohled nepochopitelná čísla. Co se pod těmi čísly skrývá?

ITN má mikroprocesor, který integruje povrchovou teplotu topného tělesa v čase. Tato hodnota je málo. Musí se násobit výkonem tělesa, výkon je dán konstrukcí tělesa a parametry topné vody, na to jsou tabulky výrobce těles. Potom přibližně získáme hodnotu dodané tepelné energie (práce).

Ale to je ještě málo. Musejí nastoupit ony koeficienty. Například koeficient přestupu tepla z povrchu tělesa na snímací prvek ITN. Těleso má různý tvar, zatímco ITN může mít různý tvar držáku, který se tělesa dotýká.

Dalším koeficientem bývá polohový koeficient, jež charakterizuje polohu měřené místnosti v objektu, nejčastěji podle počtu ochlazovaných či ohřívaných stěn.

Pokud jsou všechny parametry naprogramovány v ITN, pak je hodnota na displeji úměrná „spotřebě“ a tedy přímo srovnatelná s ostatními měřidly. Ale je to bezrozměrné číslo, žádné GJ ani kcal

Jsou ale dodavatelé ITN a zpracovatelé měření, kteří dodají holý ITN a všechny parametry vkládají až do svých výpočtů. Pak jsou na ITN nepoužitelná čísla, správné použitelné podoby nabývají až po zpracování.

Jaký je smysl polohových koeficientů? Udělat rozúčtování „na tu bídu“ trochu spravedlivější. Musíme si uvědomit, že topíme proto, abychom si zajistili „tepelnou pohodu“. Pohodu charakterizuje směr toku tepelné energie, teplota vzduchu a jejich vliv na lidský organismus (znáte jak čiší chlad?) V místnosti s vícero ochlazovanými stěnami k dosažení stejné pohody potřebujete vyšší teplotu vzduchu než v místnosti s jednou ochlazovanou stěnou. A topit v okrajové místnosti je nákladnější než uprostřed.

Proto se dělá pasport místností, kde se zjišťuje počet ochlazovaných stěn podle polohy místnosti v domě (rohová, vnitřní, pod střechou, nad průjezdem, nad sklepem, neosluněná). Koeficient může být i obrácený, například v místnosti nad kotelnou či výměníkovou stanicí.

Obdobně je to s „denostupňovou“ metodou měření spotřeby tepla k topení. Měřák není na radiátoru, ale na stěně, a stejně jako ITN integruje teplotu vzduchu v čase. Sice neregistrujeme výkon tělesa, ale do výpočtu vkládáme objem místnosti. Určuje „spotřebu“ bez ohledu na zdroj tepla, proto má opravný koeficient například pro kuchyni, kde je významný zdroj tepla. Notorickým „větračům“ lze na průběhu teploty vzduchu definovat jejich hřích a vhodným „kladným“ koeficientem jej eliminovat. Denostupňovou metodu lze použít tam, kde nejsou radiátory, nebo tam, kde jsou smíšené způsoby ohřevu (třeba radiátor plus podlahové topení).

Něco jiného je kalorimetr, který na jediném přívodu měří lokální dodávku tepla do jednotky ve fakturačních jednotkách (GJ), asi jako elektroměr pro elektrické topení měří kWh.