Nejprve si udělejte rozbor, k čemu mají čipy sloužit. Dnes otevíráte klíči, každý obyvatel má shodný klíč, kterým odemknete zámek. Kdo nemá klíč, neodemkne. Ale odemykat musí taky popeláři, uklizečka, pošťák, kotelník apod. A pokud nemáte bezpečnostní vložku, klíče se mohou nekontrolovatelně množit. Za jistou dobu přestanete mít o nich přehled. Napravit to může pouze velice drahá výměna vložky a klíčů.

Klíč můžete nahradit čipem ovládajícím elektrický zámek. Čtečka čipů musí všechny čipy osobně znát, aby poznala, komu otevřít. Každý jednotlivý čip lze zakázat, to pro případ ztráty, nevrácení po ukončení nájmu atp. Pak se s ní do domu nedostanete. A nový čip zase založíte do systému a ihned se s ním může odemykat.

Čipy jsou v zásadě dvojí konstrukce:

• Čipy pasivní, jež jsou schopny vyslat pouze svoji identifikaci. Není to nějaké jméno nebo heslo, ale pouze několikamístný unikátní kód přiřazený čipu ve výrobě. K otevření zámku úplně postačí. A takový čip, jak píše Jan Drábek nade mnou, pořídíte skutečně za babku. Čtečka je celkem primitivní a tedy relativně levná.
• Čipy aktivní, které na rozdíl od předchozích dokáží se čtečkou oboustranně komunikovat. Výsledek je ale stejný, čtečka potřebuje znát pouze identifikaci karty, aby ji pustila do domu. Karta je na úrovni bankovní karty, Lítačky na MHD apod. Teoreticky by se aplikace pro otevírání dveří dala na tuto kartu aplikovat bez potřeby samostatného čipu. Zato čtečka je složitější a dražší.

Co si ale s jakýmkoliv systémem odemykání musíme spojit, je chování uživatelů. A tedy hlavní slabiny zajištění vchodů do domu, a to dálkové otevírání neznámým lidem, nedůsledné zavírání dveří a dokonce tváří v tvář puštění cizích osob přes práh domu.

V tomto srovnání budovat drahé tzv. nekopírovatelné karetní systémy je pošetilé.