Každý výklad složitých věcí přirovnáním může být trochu zavádějící a někomu problém objasní jinému naopak víc zatemní. Další věc je, že v „průmyslu“ tyto věci zpracovávají jinak a podstatně složitějším způsobem ikdyž nelze nevidět analogii nákladů vlastních správních činností s náklady správní režie. Procentní velikost ke všem nákladům jsem uváděl ne z důvodu, že by se takto stanovil objem, ale z důvodu, že jako náklad neproduktivní je nepřímo ukazatelem efektivního fungování SVJ (čím menší tím lepší). Mimo SVJ na internetu jsem nalezl data pro výrobu pitné vody v jednom městě, kde tato hodnota činila 11,4%. Po přečtení příspěvků lze identifikovat tři problémy:

1. metoda povinná nebo volitelná – právní problém
2. pokud použijeme, co tam patří a co ne – zákon obsahuje výčet druhů s největším objemem a když něco nezařadíme dobře, tak se nic nestane, protože vlastním výpočtem jsem ověřil, že nepoužití metody způsobuje u velkého bytu v ročním vyúčtování cca 800 Kč nákladu navíc.
3. neztotožňujeme s metodou rozdělení „rovným dílem“ – je to metoda, která pro převažující objem je zdůvodnitelná v jiných případech méně nebo vůbec ne. Je třeba si uvědomit, že vylepšení lze docílit jen zavedením dalších rozdělovacích metod což by zase jen nežádoucím způsobem zkomplikovalo celé vyúčtování. Takovým příkladem je společná faktura za odečet SV, TUV a T. Zde by bylo potřeba za SV a TUV rozdělit (ale kolik?) rovným dílem a zbytek podílem počtu odečtových míst tepla v bytě. A je to ta skutečně spravedlivá metoda? Trvání odečtů v bytech až tak velké rozdíly nemají! Navíc v některých malých bytech důchodců zpřístupnění měřáků pro odečet trvá déle než odečíst pěti radiátorový byt s volným přístupem. Takže v existenci některých nedostatků nemusíme ihned vidět absenci intelektu zákonodárců!