Problémy s rozúčtováním při překročení vyhláškou povolené
hranice ±40% se objevily několikrát a evokovaly zpravidla obsáhlou diskusi.
I v tomto případě se objevily další vstupy, které nevěští nic
pozitivního.V příspěvku pana Radka je uvedeno, že z 19 bytových
jednotek je mimo povolenou oblast 5 bytových jednotek.To je 26%. To není
ještě tak zlé. Asociace rozúčtovatelů ARTAV uvádí téměř 50% náměrů
mimo povolenou oblast. Znamená to, že 50% indikátorů je pro rozúčtování
nepoužitelných. Někomu se musí dílky přidat, někomu odebrat, až se
dosáhne povoleného rozmezí. Povolené rozmezí je určeno vyhláškou bez
patřičného zdůvodnění. Proto v následujícím roce jsou povolené meze
zcela jiné a sice –20% pod průměrem a 100% nad průměrem. Jediným
zdůvodněním jsou fyzikálně nevěrohodné náměry indikátorů podle normy
ČSN EN 834. Není se proto čemu divit, že jsou názory vyjádřené
větami:Zatímco stará vyhláška byla „jen“ neurčitá, nesrozumitelná a
nepoužitelná, nová vyhláška je naopak ve věci dodatečných korekcí
určitá a srozumitelná, avšak tato část vyhlášky je neplatná pro rozpor
s dobrými mravy. V dalším vstupu do diskuse se objeví zcela opačný
názor na vyhlášku a problém nedotápěných a přetápěných bytů.
Vyhlášku chválí ve smyslu: konečně bude spravedlivé rozúčtování.
Z takovýchto rozporných názorů je navrhováno jako nejspravedlivější
rozúčtování jen podle podlahové plochy, bez ohledu na to, jak kdo topí.
Představuje to základní složku povýšenou na 100%. To, že všichni platí
„spravedlivě“ o 20% až 30% víc, je menší nespravedlnost, než vtěsnat
rozúčtování do povolených mezí. Stejně diskutabilní je hledat
přiměřený poměr základní a spotřební složky jako korekci podle
náměru indikátorů. Ten by měl být pevně stanoven pro typ budovy
z poměru společných ploch k součtové ploše bytů. Současná vyhláška
uvádí základní složku 40–50%, nová uvádí 30–50%, což je návrat
k vyhláškám dřívějším.
Shrneme-li, co bylo výše napsáno je nutno konstatovat: VŠECHNO JE ŠPATNĚ.
Všechny obtížně řešitelné problémy mají jeden společný jmenovatel.
Tím jsou bezesporu chybné náměry indikátorů, jejichž náměry je nutno
„sešlapat“ do účelově vytvořených mezí, daných politicko právní,
nikoliv fyzikálně technickou podstatou. Vysvětlení je banálně jednoduché:
Budeme-li skupinu lidí porovnávat vážením jednotlivců, získáme
v závislosti na jejich počtu, více, či méně hladkou Gaussovu křivku
četnosti v mezích cca 50–150 kg. Pokud ovšem tuto skupinu
„normálních“ lidí budeme vážit na váze udávající hmotnost
jednotlivců od 0 kg až 5000 kg, máme dvě možnosti. Buď určit
vyhláškou dolní a horní mez povolené hmotnosti a najít algoritmus
přepočtu na fyzikálně přijatelný rozsah hmotností prostřednictvím
několika obtížně kontrolovatelných koeficientů a připočítávání, nebo
odečítání určitého počtu navážených dílků. Druhá možnost je
použít jinou váhu, na které bude rozsah náměrů 50 kg až 150 kg, jinak
řečeno, podíl nejvyšší a nejnižší hmotnosti je 3, bez ohledu na to, co
porovnáváme. K tomu nepotřebujeme metodiku a algoritmus přepočtu, ani
omezení dolní a horní hranicí, ani opravné koeficienty, ani přičítání
a odčítání náměru.
Poslední komentáře