Pane Romanne,

Mnou uvedené dvě věty v důvodové zprávě (první a čtvrtá v odstavci) přesně vystihují úmysl tvůrce zákona a tedy i úmysl zákonodárce. Citoval jsem, a řádně jsem v textu vyznačil výpustek na místě vynechané části textu. V tom není nic nefér.

Napsal jsem k tomu tento závěr: „Z uvedeného citátu je naprosto jasný úmysl zákonodárce: § 1186 odst. 2 ukládá pouze informační povinnost o případném dluhu, neupravuje však samotný mechanismus přechodu takového dluhu.“
Pane Romanne, máte k tomu něco relevantního?

Další věty v důvodové zprávě, které jsem necitoval, nijak neodporují tomuto výkladu. Ostatně netuším, proč to nazýváte „mým výkladem“. Jde přece o výklad hlavního autora NOZ a autora důvodové zprávy k NOZ, profesora Karla Eliáše.

Celý odstavec důvodové zprávy k § 1186 odst. 2 NOZ říká, že úpravu přechodu dluhů na nabyvatele je nutno hledat úplně jinde, mimo § 1186, a to v obecných ustanoveních NOZ o přechodu dluhů. Soud ale takovou právní úpravu v NOZ nenalezl. Pouhé vystavení jakéhosi potvrzení samo o sobě přechod dluhu nezpůsobí. Argumentace soudu je tedy nesprávná. O to šlo.

Máte-li k tomu ještě něco zajímavého, rád si to přečtu.

lake