Výše uvedený nadpis se týká § 3, který stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na vytápění v těch ústředně vytápěných domech, které pro tyto účely používají měřidla (kalorimetry) nebo poměrové indikátory.

Používané technické pomůcky

Kalorimetry jsou z ekonomických i technických důvodů používány jen v moderních objektech, ve kterých je teplo přiváděno do bytových jednotek na jediném místě a do místností je rozváděno vodorovnými potrubími. Ve starší zástavbě, ve které jsou byty propojeny svislými potrubími, se používá některý z následujících poměrových indikátorů: senzory, které průběžně registrují teplotu vzduchu v bytových jednotkách (tzv. přímá denostupňová metoda); indikátory připevněné k odtokové trubce radiátorů (tzv. nepřímá denostupňová metoda); indikátory připevněné do střední části radiátorů (dále radiátorová metoda).

K obsahu § 3

Paragraf obsahuje šest ustanovení. Čtyři z nich se vztahují ke specifickým problémům rozúčtování. Nejdůležitější z nich stanoví, že v objektech, které k rozúčtování nepoužívají měřidla (kalorimetry) nebo poměrové indikátory, se náklady na vytápění rozdělují mezi spotřebitele poměrem podlahových ploch.

Pro účely rozúčtování mají zásadní význam dvě zbývající ustanovení. První z nich lakonicky konstatuje, že základní složka nákladů na vytápění činí v zúčtovací jednotce 30–50 % (předtím 40–50 %) a zbytek nákladů tvoří spotřební složku. Výši základní složky určí poskytovatel služeb. V paragrafu překvapivě nejsou uvedena pravidla pro rozdělování nákladů na obě složky; není to prý nutné, protože jsou obsažena v zákonu č. 104/2015 Sb.

Následující odstavec pak stanoví, že rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy (dále měrné náklady) nesmí u žádného spotřebitele poklesnout pod 80 % průměru zúčtovací jednotky a nesmí jej překročit o více než 200 % (předtím 140 %). Pokud dojde k překročení uvedených limitů, musí správa objektu původně vypočtené měrné náklady zvýšit či snížit na uvedené mezní hodnoty. Poté následuje neobyčejně podrobný popis toho, jak zlikvidovat přebytky nákladů, které tato operace způsobila.

Radiátorová metoda

Posledně uvedené ustanovení je neklamným svědectvím, že je vyhláška opět ušita na míru rozúčtovací metodě, která k rozdělování spotřební složky mezi spotřebitele používá náměry indikátorů připevněných přibližně do středu radiátorů, kde registrují povrchovou teplotu dvou sousedních článků nebo desky radiátoru. Pro účely rozúčtování jsou tyto náměry dále vztaženy ke jmenovitému výkonu příslušného radiátoru; v případě místností s více než 1 venkovní stěnou je pak tento součin ještě upraven polohovým koeficientem. Touto úpravou vzniká agregát, pro který se používá termín přepočtené náměry; v zájmu stručnosti jej dále označuji termínem náměry nebo dílky.

Hlavní slabinou radiátorové metody je to, že v řádně vytápěných bytech registrují indikátory veškeré dodané teplo, z něhož je však část vědomě nebo nevědomě odsávána jednotkami, které mají trvale nebo téměř trvale uzavřen přívod topné vody do radiátorů a spoléhají na tepelné zisky z prostupů tepla vnitřními konstrukcemi objektu a z nepřetržitého provozu stoupaček.

Díky tomu mezi srovnatelnými byty přesahují rozdíly v počtu naměřených dílků mnohdy 30ti násobek a stejná relace se logicky objeví i u nákladů na spotřební složku (=nákladů na provoz radiátorů). Po připočtení základní složky, rozdělované podle podlahové plochy, se sice rozpětí v měrných nákladech sníží, nicméně i poté někdy přesahuje 10ti násobek. V domě, který budu později analyzovat, je rozložena tato zjevná disparita posledně zmíněného ukazatele takto:

Prostřední skupina je vymezena teplotními body, při kterých mají termostatické ventily přívod topné vody do radiátorů automaticky obnovit (16 nebo 18 °C) nebo jej uzavřít (27 °C). Údaje ukazují, že se tato skupina podílí zhruba stejným procentem na nákladech na provoz radiátorů i na podlahové ploše objektu. Nabízí se tak vysvětlení, že se tepelné zisky a ztráty z prostupů tepla, vybuzené rozdíly mezi rozdíly ve stupni regulace radiátorů, v rámci skupiny víceméně ruší.

To neplatí pro oba zbývající sloupce. Skupina v levém sloupci zahrnuje spotřebitele s nulovými a velmi nízkými náměry; projevem toho je skutečnost, že se tato skupina podílí na podlahové ploše objektu 44 %, avšak na náklady spojené s provozem radiátorů přispívá (před korekcemi) pouze 18 %. V pravém sloupci jsou oba podíly v opačném gardu. Na jeden nadprůměrně vytápěný byt tak připadají tří sporadicky vytápěné; díky tomuto nepoměru jsou jejich tepelné ztráty z prostupů mimořádně vysoké, což eskaluje jejich měrné náklady do neskutečných hodnot.

Negativní vliv limitování měrných nákladů na věrohodnost rozúčtování

Některé státy EU se snaží tyto zjevné disparity zmírnit zvýšením podílu základní složky až na 70 %. Není to nikterak přehnané. Zaprvé, z této složky musí být uhrazeny náklady na provoz stoupaček; na rozdíl od radiátorů není spotřebiteli regulovatelný a díky tomu se tento zdroj v průměru podílí na vytápění domácností 20–30 %. Zadruhé, z této složky by se měly hradit náklady na nepřímé dodávky tepla do rozlehlých společných chodeb a schodišť. Zatřetí, náklady tepláren se skládají z proměnné a stálé složky. Pouze proměnná má přímý vztah k úrovni vytápění objektů. Stálá naproti tomu kryje náklady spojené s neustálou pohotovostí teplárenských kapacit a rozvodů pokrýt sezonní a denní špičky v odběru tepla. V Pražské teplárenské se tato druhá složka podílí na jejich celkových nákladech více než 40 %. Stálé náklady nemohou spotřebitelé svým chováním ovlivnit a měly by být proto financovány ze základní složky (stejně je tomu v případě TUV).

MMR naopak umožňuje správám objektu zvýšit podíl spotřební složky až na 70 %, což se manifestuje v již zmíněných vysokých rozdílech mezi spotřebiteli v nákladech na vytápění. Současně ovšem toto rozhodnutí devalvuje tím, že stanoví správcům povinnost zvýšit nebo snížit měrné náklady u těch spotřebitelů, u kterých překročí již zmíněné limity.

Jde o unikátní opatření, které se poprvé uplatnilo při přípravě návrhu vyhlášky č. 372/2001 Sb. Jeho autorem byla skupina odborníků, která prosazovala, aby byl omezen rozptyl nákladů na spotřební složku přepočtenou na 1 m² podlahové plochy intervalem ± 40 %. Toto nouzové opatření sice nebylo košer, nicméně jeho realizace by u naprosté většiny spotřebitelů zajistila poměrně přijatelnou rovnováhu mezi vyúčtovanými měrnými náklady a úrovní tepelného komfortu.

Nepozorností pracovníků MMR byl však v posledně zmíněné vyhlášce vztažen interval ± 40 % k celkovým měrným nákladům, což naprosto zmařilo původní záměr; připouštělo, že se v bytových jednotkách mohou teploty pohybovat mezi 13,5 a 27 0C, což je v rozporu s fyzikálními vlastnostmi šíření tepla. Tato chyba vyžadovala rychlou novelu, nicméně MMR se spokojilo s nenápadným upozorněním v metodickém pokynu, že spodní limit –40% by měl být použit jen výjimečně, například u dlouhodobě nepoužívaných bytů nebo nebytových prostor. Normálně by měl být spodní limit měrných nákladů nastaven shodně s teplotou, při které termostatické ventily automaticky obnovují přívod topné vody do radiátorů (16 nebo 18 0C = měrné náklady ve výši 75 nebo 88 % průměru zúčtovací jednotky).

Ve vyhlášce č. 269/2015 Sb. byl spodní limit měrných nákladů upraven na 80 % průměru zúčtovací jednotky, což odpovídá teplotám ve výši 17 °C (pod úrovní teplot, které se v zateplených objektech běžně vyskytují i na společných nevytápěných prostorách). Horní limit byl pak zvýšen ze 140 % na 200 % (37 °C).

Vliv limitování měrných nákladů na věrohodnost rozúčtování

Tuto problematiku bude demonstrovat na příkladu jednoho pražského věžáku. V nedávném zúčtovacím období náklady na vytápění zde slabě přesáhly 900 tis. Kč. Správa objektu navrhla a prosadila, aby v zájmu posílení zájmu spotřebitelů o úsporné vytápění byl podíl základní složky snížen z předchozích 50 % na 30 %. Realizace tohoto návrhu vyvolala dramatické změny ve skladbě nákladů, které v konečném důsledku vedly k naprosté ztrátě věrohodnosti rozúčtování. V posledním sloupci následující tabulky ukazuji, že by se tyto problémy mohly velmi zmírnit, pokud by správa objektu mohla následovat praxi některých států EU a zvýšila podíl této složky na 70 %.

V následujícím kroku rozúčtování byly náklady na základní složku vztaženy k podlahové ploše objektu (5086 m² ) a náklady na provoz radiátorů k úhrnu dílků (141 tis. jednotek) a touto cestou byly následně odvozeny jejich jednotkové ceny:

Tyto jednotkové ceny byly poté vztaženy k podlahovým plochám a náměrům v jednotlivých bytových jednotkách a vypočteny jejich poměrné náklady na obě složky. Na tomto místě nemohu samozřejmě uvést výsledky ze všech 98 bytových jednotek. V následující tabulce uvádím výsledky rozúčtování v třípokojovém bytě, který ve své velikostní kategorii patří z hlediska měrných nákladů ke krajnosti (v důsledku zaokrouhlování nemusí vypočtené údaje nutně souhlasit):

Dále je důležité si uvědomit, že pokud by stejně velký byt vykázal nulový počet dílků, pak by mu mohly být vyúčtovány (před korekcemi) jen výše uvedené náklady na základní složku. V případě 30 % varianty by tak zaplatil necelé 4 tis. Kč, tedy zhruba 8 krát méně než výše analyzovaný byt.

V další tabulce se pokusím ukázat vliv vyhláškou stanovených limitů na věrohodnost celkových výsledků rozúčtování. V levé části uvádím původně vypočtené hodnoty, v pravé pak ukazuji stejné výsledky po provedených korekcích:

Údaje ukazují, že spodním limitem, který je přitom nastaven velmi liberálně (17°C), neprošlo v v případě 30% varianty 46 % bytových jednotek. Jejich měrné náklady musely být proto zvýšeny, v případě bytu s nulovými náměry o závratných 166 % (80/30). Po této operaci se z korigovaných bytů vytvořil shluk, v jehož rámci všechny jednotky vykazovaly měrné náklady ve výši 80 % průměru. Do jednoho pytle jsou tak často vhozeni spotřebitelé s velmi různými zvyklostmi ve vytápění domácnosti. To je v rozporu s neustále omílaným tvrzením, že nová vyhláška ještě více zainteresovává spotřebitele na úsporách energie.

Horní limit měrných nákladů zvýšila vyhláška ze 140 % (27 °C) na 200 % (37 °C), tedy o 40 %. Pokud by jej nechala na původní výši, pak by tímto limitem neprošlo 13 % jednotek.

Je naivní se domnívat, že se tyto korekce (cynik by řekl padělky) nedotknou zbytku souboru. Za těchto okolností nelze považovat výsledky daného rozúčtování za věrohodné a tudíž ani platné.

Těchto problémů je 70% varianta ušetřena. Její aplikace znamená, že byt s nulovými náměry uhradí měrné náklady ve výši 70 %. Na tento základ jsou pak zřetězeny měrné náklady ve všech ostatních jednotkách a jejich růst je vcelku rovnoměrný.

Vyhláška stanoví, že každý spotřebitel musí uhradit měrné náklady nejméně ve výši 80 %. Za těchto okolností se přímo vnucuje nápad stanovit podíl základní složky ve výši 80 %.

Předchozí ukazuje, že jednoduchá manipulace s podílem základní složky může snadno udělat z jednoho a téhož spotřebitele zlosyna nebo jeho oběť.

Návrh na povinné zveřejňování hlavních výsledků „radiátorových“ rozúčtování

Z uvedených informací je zřejmé, že rozúčtování nákladů na vytápění podle radiátorové metody nelze zpravidla považovat za věrohodné a tudíž ani platné. K tomuto poznání nemohou ovšem spotřebitelé dospět, protože mají k disposici jen vyúčtování nákladů s vlastní domácností. Z nich nemohou posoudit, do jaké míry jejich vyúčtování naplňuje zásadu, podle které by v dané zúčtovací jednotce měly hradit velikostně srovnatelné byty se srovnatelnými průměrnými ročními teplotami také srovnatelné náklady.

Proto jsem v roce 2014 předložil MMR návrh, aby ve vyhlášce nebo v metodickém pokynu zakotvilo povinnost správ domů zveřejňovat hlavní výsledky rozúčtování podle bytových jednotek. Z důvodů ochrany osobních dat není nutné v něm uvádět adresy bytových jednotek; cílem návrhu je poskytnout spotřebitelům možnost posoudit věrohodnost rozúčtování jako celku a ne rozpoutávat válku mezi konkrétními spotřebiteli.

Pro snadnější orientaci jsem dále navrhl, aby zmíněný přehled byl doplněn údaji o podílu bytových jednotek, ve kterých bylo nutné provést korekce (falšování) původně vypočtených nákladů. To však ještě nestačí k snadnému prosazení nápravy soudní cestou. Rozúčtování je totiž vždy v souladu s vyhláškou, přestože je evidentně zpackané. Proto jsem požádal MMR, aby samo stanovilo, při jakém rozsahu korekcí ztrácí předložené rozúčtování punc platnosti. Tyto návrhy pracovníci MMR pod různými záminkami odmítli.

Denostupňová metoda (přímá)

Považuji za správné uvést, že se podobné problémy v rozúčtováních realizovaných denostupňovou metodou nevyskytují. Jak jsem již uvedl, tato metoda pomocí senzorů (teploměrů) průběžné registruje teploty (0C) v bytových jednotkách. Při tomto řešení platí za tepelné zisky z prostupů tepla ten spotřebitel, který je skutečně využil k vytápění, nikoliv jejich nedobrovolný dárce. Ze stejného důvodu nejsou podstatné ani rozdíly mezi byty v tepelných ziscích ze stoupaček nebo rozdíly v poloze bytů v objektu. Navíc rozúčtování promítá ve finále do zjištěných průměrných teplot vliv venkovních teplot, což zvyšuje jeho vypovídací schopnosti. Metoda má ovšem také některá slabší místa. Kritici jí vyčítají zejména to, že k bytovým teplotám přispívá rovněž provoz různých domácích spotřebičů a metoda rovněž není zcela imunní vůči nadměrnému větrání jednotek.

Výsledky rozúčtování odpovídají zásadě, podle které spotřebitel hradí náklady na úroveň poskytované služby, za dosahovanou tepelnou pohodu. MPO dále oceňuje to, že si spotřebitelé mohou snadno zkontrolovat údaje o vyúčtovávaných teplotách porovnáním s vlastními měřeními pomocí běžných bytových teploměrů.

Před časem jsem měl možnost vyhodnotit výsledky z velmi reprezentativního vzorku denostupňových domů, ze kterého vyplynulo, že ve více než 90 % domácností se pohybují průměrné teploty mezi 20 a 25 °C; není žádný rozumný důvod se domnívat, že se v zateplených radiátorových domech chovají spotřebitelé výrazně jinak. Rozdíly v měrných nákladech pak nepřevyšují 50 %.

Na závěr

Příprava návrhu vyhlášky trvala neuvěřitelných pět let. Začínala studií, ze které bylo zřejmé, že její autoři nepochopili, že korekce (falšování) vypočtených nákladů jsou cestou do pekel. Opakovaně jsem na to upozornil vedoucí pracovnice ministerstva, které je asi rovnou přeposlaly příslušným referentům a ti je pod různými záminkami smetli ze stolu. A nepomohla ani stížnost, kterou jsem poslal oběma posledním premiérům. A tak definitivně balím fidlátka. Nicméně je mně líto vynaložené práce a to byl také hlavní důvod pro zveřejnění tohoto příspěvku.