V prvé části stejnojmenného dokumentu jsem se pokusil ukázat, že rozdělování nákladů na vytápění v zúčtovacích jednotkách, které pro tento účel používají indikátory připevněné do středu radiátorů, je zatíženo systémovými chybami, které vedou k neodůvodnitelným rozdílům mezi spotřebiteli v měrných nákladech.

Z těchto důvodů bylo do vyhlášky č. 269/2015 Sb. opět vloženo nouzové opatření, které omezuje rozptyl tohoto ukazatele od průměru zúčtovací jednotky.

Tyto opravné operace se někdy týkají až poloviny původně vypočtených měrných nákladů a za těchto okolností lze stěží považovat výsledky rozúčtování za věrohodné a platné. Pokusím se to ukázat na příkladu již několikrát zmíněného „radiátorového“ věžáku.

Jak jsem již uvedl, rozhodující systémové chyby postihují spotřební složku (náklady na provoz radiátorů) a jejich záporný vliv na věrohodnost rozúčtování lze zčásti pacifikovat zvýšením podílu základní složky.

Neslavná historie pokusů o limitování měrných nákladů

Zmíněných systémových chyb v rozdělování spotřební složky nákladů pomocí radiátorové metody si byli dobře vědomi autoři předchozí vyhlášky MPO č. 85/1998 Sb. Proto do normy vsunuli § 6 (4), který stanovil, že se „spotřební složka rozdělí mezi konečné spotřebitele úměrně údajům měřičů tepla nebo indikátorů s použitím výpočtové metody, která umožní rozúčtovat spotřební složku nákladů podle dosahované průměrné vnitřní teploty jednotlivých místností s otopným tělesem bytu či nebytového prostoru v zúčtovací jednotce.“ Z tohoto ustanovení je jednoznačně patrno, že „základním kritériem pro rozúčtování spotřební složky nákladů je konečný dosažený výsledný efekt, to je tepelná pohoda“. (1)

Příprava návrhu vyhlášky č. 372/2001 Sb.

Realizace tohoto ustanovení narážela na skutečnost, že radiátorová metoda teploty v bytech nesleduje. Při přípravě vyhlášky MMR č. 372/2001 proto navrhla expertní skupina nouzové opatření v podobě omezení rozptylu nákladů na spotřební složku přepočtených na 1 m2 podlahové plochy intervalem ±40 %. V domech, které stanoví podíl základní složky ve výši 50 %, by se v tomto případě nemohly celkové měrné náklady odchýlit od průměru objektu o více než ± 20 %.(2) Toto rozpětí víceméně odpovídá zkušenostem denostupňových do­mů.

Díky nepozornosti pracovníků MMR byl však ve vyhlášce vztažen interval ± 40 % k celkovým měrným nákladům. Opatření tak připouštělo, že se teploty v jednom a témže domě mohou lišit až o 14 °C, což je v rozporu s fyzikálními vlastnostmi šíření tepla.

Metodický pokyn k vyhlášce č. 372/2001 Sb.

Spodní limit –40 % (pouhých 13.5 °C) se však dostal do rozporu s jinými normami, které nepřipouštěly takový způsob rozúčtování, který by nezajišťoval tepelnou stabilitu objektu.

Následný metodický pokyn k vyhlášce, vydaný o rok později, proto upozornil, že spodní limit –40 % může být použit jen výjimečně (například u dlouhodobě neobsazených bytů). V normálních podmínkách musí však být nastaven tak, aby odpovídal alespoň teplotám, při kterých termostatické ventily automaticky obnovují přívod topné vody do radiátorů (16 nebo 18 °C).

Horní limit +40 % se zase dostal do rozporu s ustanovením § 4 (7) vyhlášky č.372/2001 Sb., které stanoví, že pokud některý spotřebitel z různých důvodů neumožní odečet náměrů indikátorů, bude mu předepsána úhrada ve výši 1,6 násobku průměru spotřební složky nákladů přepočtených na 1 m2; v domech, které stanoví podíly základní i spotřební složky stejným dílem, to znamenalo, že je daný spotřebitel povinen uhradit měrné náklady pouze ve výši +30 % průměru objektu (cca 25 °C). Metodický pokyn komentoval tento případ takto: „Zvýšení spotřební složky u těch spotřebitelů, kteří prokazatelně a vědomě neumožnili odečet, se vždy rozúčtovává ve prospěch ostatních spotřebitelů v zúčtovací jednotce. Ono navýšení představuje totiž přibližně nejvýše možné využití kapacity ústředního vytápění daného bytu, takže ostatní spotřebitelé nejsou nikterak znevýhodňováni".

Vyhláška č. 269/2015 Sb.

Autoři nové vyhlášky s tímto názorem naprosto nesouhlasí a naopak zvyšují horní limit měrných nákladů na 200 % průměru zúčtovací jednotky, což odpovídá teplotě poblíž 40 °C Nevzali tak v úvahu v úvahu, že právě byty, které preferují tepelný komfort, jsou nejvíce vystaveny nadměrným ztrátám tepla v důsledku prostupů tepla vnitřními stěnami objektu. Zřejmě se ztotožnili s dosti rozšířenou fámou, že v příslušných bytech zaručeně žijí „kuřáci, kteří neustále větrají a přitom topí na plné pecky“. To sice může být v některých případech pravda, nicméně bez důkazů nelze obvinit početnou skupinu bytů. To platí také opačně; skutečnost, že některý byt vykazuje podezřele nízké měrné náklady, ještě neznamená, že cílevědomě krade teplo.

Metodické chyby při přípravě vyhlášky

Podle mého soudu jsou tyto problémy do značné míry zaviněny tím, že si autoři nové vyhlášky nevytvořili reprezentativní vzorek radiátorových domů, na kterém by vyhodnotili dosavadní zkušenosti s implementací vyhlášky č. 372/2001 Sb., a vzali také v úvahu výsledky nepoměrně spolehlivější denostupňové metody. A teprve na tomto základě navrhli takovou proporci mezi základní a spotřební složkou, která by kladla minimální nároky na použití nouzového opatření v podobě limitů přípustné odchylky.

Tyto chybné metodické postupy jsou dobře patrny z argumentace autorů okolo mezních hodnot přípustné odchylky: „při přípravě novely předmětné vyhlášky byly opět zvažovány různé přístupy při stanovení intervalu (+ -). Kvantifikací tohoto problému se nakonec ukázalo jako nejvhodnější řešení, kdy hranice (–) by byla vymezena 20 % a hranice (+) 80 %. Mínusová hranice by prakticky reagovala na výše uvedené požadavky dané vyhláškou č. 194/2007 Sb., a plusová hranice by působila „výchovně“ na uživatele bytu z hlediska neplýtvání teplem. Vyloučena však nemusí být ani varianta, kdy by hranice (-) byla vymezena 20 % a hranice (+) 100 %.“ (3) Nakonec se rozhodli pro posledně zmíněnou variantu, jejíž výběr „kvantifikovali na jednoduchém příkladu.“ Reprodukuji jej v levé části následující tabulky; v pravé části pak aplikuji tento návrh na podmínky běžného třípokojového bytu:

Podle mého názoru, tyto výsledky svědčí o tom, že autoři nemají o reálných nákladových a teplotních poměrech v bytových domech ani páru, postrádají soudnost a je jim zcela lhostejný sociální dopad jejich návrhů na statisíce domácností.

Ukázka vlivu limitování nákladů na věrohodnost rozúčtování

Nyní se pokusím ukázat vliv aplikace přípustné odchylky měrných nákladů od průměru zúčtovací jednotky na věrohodnost nedávného rozúčtování v již několikrát zmíněném pražském věžáku. Jde o zateplený dům, který má 98 bytových jednotek, v jejichž rámci mírně převažují vícepokojové byty nad garsoniérami.

Náklady věžáku na vytápění

V analyzovaném období dosáhly náklady objektu na vytápění více než 773 tis. Kč, které byly rozděleny mezi obě nákladové složky stejným dílem:

V posledním sloupci uvádím jednotkové ceny obou složek, které jsou v dalším kroku aplikovány na podlahové plochy a počty SPJ v jednotlivých bytových jednotkách a použity k propočtu jejich nákladů a základní a spotřební složku.

Náklady vybraných bytových jednotek

Pro účely zveřejnění na portále SVJ jsem byl nucen přehled nákladů podle bytových jednotek zúžit a obětoval jsem proto údaje o podlahových plochách, počtu SPJ a nákladech na základní a spotřební složku; zájemce o tyto informace si může nezkrácenou verzi tabulky stáhnout z analýzy na www.volny.cz/oklokocnik.

Není to jediná zkratka. Ze stejných důvodů jsem se v následující tabulce omezil pouze na třípokojové byty, ve kterých jsou výsledky korekce původně vypočtených nákladů mnohem nápadnější. Jejich výběr jsem dále omezil na ty spotřebitele, jejichž měrné náklady přesahovaly v daném zúčtovacím období limity ve výši 80 % nebo 140 % průměru zúčtovací jednotky. Z tabulky tak vypadla řada garsoniér, které mají ještě nižší nebo vyšší měrné náklady než uvedené třípokojové byty:

V případě prvně a posledně uvedeného bytu jde o jednotky, které jsem již uvedl v 1. části analýzy pod hlavičkou spotřebitel A a B. Jejich rozpětí v nákladech na vytápění dosáhlo 3,6násobku a bylo způsobeno výlučně rozdílem v nákladech na provoz radiátorů, u kterých dosáhlo rozpětí téměř 25ti násobku.

V dalším sloupci uvádím korekční koeficient; například ukazuje, že u prvého bytu musely být původně vypočtené náklady zvýšeny o 42 %. V následujícím sloupci je uvedena výše přirážek a slev a v posledním sloupci částka, kterou budou jednotliví spotřebitelé povinni uhradit.

Rozsah korekcí a jejich vliv na věrohodnost rozúčtování

V následující tabulce uvádím podíl všech bytových jednotek (včetně garsoniér), ve kterých původně vypočtené měrné náklady překročily stanovené limity:

Vcelku musely být tedy původně vypočtené náklady upraveny (cynik by řekl zfalšovány) u více než poloviny bytových jednotek.

Není to jediná vada korekcí. Po korekcích se z bytových jednotek vytváří dva početné shluky, které vykazují stejné měrné náklady. Touto operací jsou tak mnohdy zlikvidovány velmi podstatné rozdíly mezi příslušnými spotřebiteli v úsilí o úspory tepelné energie.

Je velmi naivní se domnívat, že se tak rozsáhlé korekce negativně nepromítnou do nákladových relací ve zbytku souboru.

Závěr může být jediný: výsledky uvedeného rozúčtování jsou zcela nevěrohodné a nemohou být proto ani platné.

Vliv proporcí mezi základní a spotřební složku na věrohodnost rozúčtování

Nová vyhlášky umožňuje snížit podíl základní složky až na 30 %. Již citovaný výkonný sekretář ARTAV před podobným krokem varuje: „Rozšíření možnosti volby podílu spotřební složky nákladů na 70 %, které nová vyhláška připouští, by nemělo vést vlastníky domu k neuváženému využívání této možnosti. Určitě dostanete v rozúčtování lepší výsledky, zachováte-li poměr 50:50 pro klasické otopné systémy, kde pro registraci spotřeby budete mít indikátory vytápění na otopných tělesech. Pro nové domy vybavené bytovými měřiči tepla plně vyhovuje poměr 40:60, tedy 60% spotřebních nákladů. Vlastník domu by měl vědět, že po zateplení pláště domu se sníží celkové tepelné ztráty domu a sníží se celková spotřeba tepla, ale nesníží se absolutní hodnoty tepelných prostupů mezi byty. Jejich podíl na vytápění některých bytů tedy vzroste. To je jedním z důvodů pro nezvyšování spotřební složky nákladů. Rozšíření spotřební složky na 70% je snad vhodné jen pro denostupňové systémy, které však postrádají přímou motivaci k hospodaření s teplem.“ (4)

Problém je v tom, že správy domů podobným informací nevěnuji pozornost a je proto pravděpodobné, že se některé z nich rozhodnou pro „70% variantu“ v dobré víře, že tím ještě více posílí zájem na úsporách tepla.

V následující tabulce ukazuji tyto problémy na třech variantách podílu základní složky na nákladech objektu na vytápění. V případě snížení tohoto podílu z 50 % na 30 % by se v bytě s nulovými náměry (před korekcí se nepodílí na nákladech na provoz radiátorů) snížily měrné náklady rovněž na 30 %. Hnacím motorem této změny by bylo snížení jednotkové ceny základní složky o 40 % provázené zhruba stejným růstem relace Kč/SPJ. V pravé části promítám tuto změnu do odpovídajících teplot:

Tabulka ukazuje, že by snížení podílu základní složky na pouhých 30 % vedlo v bytech s nulovými náměry k poklesu měrných nákladů na 30 % průměru zúčtovací jednotky. Následnou aplikací spodního limitu by však byly vráceny, stejně jako v 50% variantě, na 80 % průměru zúčtovací jednotky. Z pohledu spotřebitelů s nulovými nebo nízkými náměry nemá proto toto snížení podílu základní složky žádný smysl a jen zhorší četnost i hloubku korekcí a tedy i věrohodnost výsledků rozúčtování.

|Podíl základní složky |50 % |30 % |80 %|

Velmi špatně by ovšem dopadli ti spotřebitelé, kteří preferují tepelný komfort a inkasují přitom vysoké ztráty tepla díky jeho prostupům vnitřní konstrukcí objektu. Prozatím byli poněkud chráněni horním limitem ve výši 140 % průměru, který ovšem nová vyhláška posunuje až na 200 % (o 40 %). To přimělo skupinu odborníků k napsání článku s příhodným názvem „Novodobé kladivo na čarodějnice je zvednuto“ (5). Plně s nimi souhlasím.

V posledním sloupci uvádím variantu 80% podílu základní složky. Na prvý pohled může vypadat bláznivě, nicméně již před 14 roky na tuto možnost upozornil jeden z našich nejuznávanějších odborníků: „Normy ČSN 834 a 835 byly převzaty z Evropské unie, kde jsou užity v jiném prostředí než v ČR, např. v zemích se v souladu s těmito normami připouští základní složka nákladů rozúčtovaná podle podlahové plochy až 70 %.“ (6)

Pro „80%“ variantu ovšem hovoří pádné důvody.

Zaprvé, díky spodnímu limitu musí zaplatit všichni spotřebitelé měrné náklady nejméně ve výši 80 % průměru zúčtovací jednotky (17 °C). Za těchto okolností nemá cenu stanovit podíl základní složky na nižší úrovni, protože by to automaticky vyvolalo sérii oprav původně vypočtených nákladů, což by následně ohrozilo věrohodnost rozúčtování.

Zadruhé, sami autoři vyhlášky na webu MMR nedávno uvedli: „Základní složka nákladů na vytápění pokrývá permanentně náklady na pohotovostní výkon otopné soustavy, prostupy tepla pláštěm domu, tepelné ztráty vnitřního rozvodu a náklady na temperování společných prostor domu.“ (7). Z uvedeného lze vyvodit, že autoři vyhlášky už přišli na to, že součástí nákladů na vytápění jsou také stálé náklady tepláren, které by měly být rozdělovány podle podlahové plochy. Ve vyúčtování Pražské teplárenské připadá na tuto položku cca 45 % celkových nákladů vynaložených na vytápění. Za této situace se ovšem do základní položky již nevejde žádná další položka, kterou autoři uvádí (zapomněli navíc na veledůležité tepelné zisky ze stoupaček). Nehledě na to, že je velmi pikantní představa, že by si spotřebitelé, kteří preferují tepelný komfort a díky tomu mají vysoké ztráty tepla prostupy vnitřní konstrukcí, měli hradit tyto prostupu ještě v rámci paušálu.

Odkazy na prameny

1 Zunt V.: Rozúčtování tepla pro vytápění, Peníze & Energie, 6/2001

2 Zunt V. : Recenze pro Sdružení bytových družstev a SVJ, Praha 2009

3 MMR: Úvahy k novele vyhlášky č. 372/2001 Sb.

4 Pohanka J., op. cit.

5 Černý a kol. : Novodobé kladivo na čarodějnice je zvednuto, TZB-info

6 Bašus K., op. cit.

7 MMR: Často kladené otázky ke klíčovým agendám MMR