Příspěvek obsahuje hlavní poznatky analýz, které jsem zaslal vedení MMR v souvislosti s přípravou návrhu vyhlášky č. 269/2015 Sb.; z důvodů délky jsem jej rozdělil do dvou částí.

Vyhláška, stejně jako její předchůdkyně, se týká domů, které pro účely rozúčtování nákladů na vytápění používají měřidla (kalorimetry) nebo poměrové indikátory. Ve starší zástavbě se z ekonomických i technických důvodů používá některý ze tří druhů indikátorů: senzory, které v krátkých intervalech registrují teplotu vzduchu v bytových jednotkách (tzv. přímá denostupňová metoda); indikátory umístěné na odtokových trubkách z radiátorů (tzv. nepřímá denostupňová metoda); indikátory připevněné přibližně ke středu radiátoru, kde registrují povrchovou teplotu sousedních článků či plochy deskového tělesa (dále „radiátorová metoda“).

V rozboru se soustředím na posledně uvedenou metodu, která je zdaleka nejrozšířenější. Právě na ní je také ušita vyhláška č. 269/2015 Sb. Jasným důkazem toho je znění § 3 Rozúčtování nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce, který nadmíru podrobně popisuje postup opravy těch měrných nákladů, které jsou na prvý pohled, díky systémovým chybám, ujeté; problém je v tom, že se tyto opravy mnohdy týkají až poloviny původně vypočtených nákladů a někdy bývají velmi drastické. Za této situace lze stěží výsledky rozúčtování považovat za věrohodné a platné.

Tyto problémy nejlépe vyniknou při srovnání s výsledky přímé denostupňové metody. Z vyhodnocení výsledků v reprezentativním vzorku domů, které mně poskytla firma SMS, vyplývá, že se ve více než 90 % bytů pohybují průměrné roční teploty vzduchu mezi 20–24 °C a tomu odpovídají i poměrně velmi malé rozdíly v měrných nákladech, které obvykle nepřesahují 40 %. (1) Metoda tak realizuje zásadu, podle které hradí spotřebitel náklady na úroveň poskytované služby, dosahovanou tepelnou pohodu; její předností je to, že si spotřebitelé mohou tyto informace porovnat s výsledky vlastních měření teplot.

Není žádný rozumný důvod, proč by se v domech, které používají k rozúčtování radiátorové indikátory, měly bytové teploty výrazně lišit od poměrů v denostupňových domech. Následující údaje však tomu protiřečí:

V případě věžáku jsem převzal údaje z interního dokumentu firmy, která pro uvedený objekt realizuje rozúčtování; zcela nepochybně jsou odvozeny z měrných nákladů pomocí poučky, podle které zvýšení teploty o 1°C vyvolává 6% růst nákladů (průměr objektu=100 %=20 °C).

Jak známo, pro účely rozúčtování člení vyhláška náklady na vytápění do dvou složek. Základní je rozdělována mezi spotřebitele poměrem podlahových ploch. Spotřební složka je pak rozdělována pomocí součinu náměrů odečteného z displeje indikátoru a jmenovitého výkonu příslušného radiátoru (u místností s více než 1 venkovní stěnu je výsledek korigován pomocí polohového koeficientu); v dalším označuji tento ukazatel termínem spotřební jednotky (SPJ).

Následující údaje se opět vztahují ke zmíněnému věžáku a týkají se dvou třípokojových bytů, které ve své velikostní kategorii představují z hlediska počtu SPJ krajnosti:

Příklad ukazuje, že mezi byty A a B dosahuje rozpětí (maximum/minimum) v počtu SPJ téměř 25ti násobku, což se zcela vymyká racionálnímu vysvětlení. Následně je na tento ukazatel aplikována jednotková cena (Kč/SPJ) a stejné rozpětí se proto objevuje i v nákladech na provoz radiátorů.

Připočtením základní složky se sice rozpětí sníží na 3,6ti násobek, ale v porovnání s výsledky denostupňové metody je to stále příliš mnoho. O kolik? Přibližně to signalizují uvedené teplotní údaje; v případě A jsou měrné náklady v poměru k dosahované teplotě nepochybně silně podhodnoceny (reálně 20 °C versus 13 °C), zatímco v případě spotřebitele B jsou možná o více než 10 °C nadhodnoceny.

Systémové chyby radiátorové metody

Na vině naznačených nákladových disproporcí jsou systémové chyby radiátorové metody. Je jich více, na tomto místě se omezím jen na tři, které mají rozhodující význam.

Nerovnoměrně rozložené tepelné zisky z provozu stoupaček

Byty jsou propojeny svislými rozvody, které po celou topnou sezónu nepřetržitě předávají teplo do bytových jednotek. Na rozdíl od tohoto „nuceného tepla“ může spotřebitel přívod topné vody do radiátorů regulovat termostatickými ventily a typicky topí jen horní část tělesa. Díky tomu překračuje poměr mezi teplem předaným rozvody a „měřeným“ teplem z radiátorů mnohdy 30 %. V jednotlivých bytech je však tato hodnota odlišná, neboť spodní podlaží mají rozvody mnohem větších průměrů než podlaží vyšší a na posledním podlaží bývají minimální. Navíc lze pozorovat, že jsou garsoniéry v poměru ke své ploše vybaveny svislými rozvody mnohem lépe než vícepokojové byty.

Prostupy tepla vnitřními stěnami objektu

V bytových jednotkách, které preferují tepelný komfort, registrují indikátory veškerou tepelnou energii dodanou do radiátorů (a spotřebiteli je také vyúčtována), ze které je ovšem větší či menší část odsávána byty, které mají trvale nebo téměř trvale vypnuté radiátory, a to bez odpovídající finanční kompenzace.

Podstatu tohoto problému barvitě popisuje tento příspěvek: „Teplo prostupuje přes všechny konstrukce v domě vždy tam, kde je trochu nižší teplota. Stačí 1–2 stupně rozdílu a teplo už proudí z teplejšího bytu do chladnějšího. Dosáhne-li rozdíl teplot 3 stupně, prostup tepla z okolních bytů je již tak velký, že plně nahradí vytápění radiátory a nedovolí další klesání teploty. Lze vypočítat, že na každý stupeň teploty vzduchu v bytě připadá asi 6 % tepelné energie. Na rozdíl tří stupňů je tedy zapotřebí asi 20 % energie. Proto i byty, ve kterých se maximálně šetří a radiátory jsou skoro stále studené, spotřebují na svoje vytápění nejméně 80 % energie, která se v domě spotřebovala na každý metr čtvereční podlahové plochy.“ (2) Autorem této informace je sám výkonný sekretář ARTAV a zřejmě v ní zobecnil zkušenosti svých členů, kteří se specializují na rozúčtování tepla pro domy, které používají radiátorové indikátory.

Předchozí příspěvek zajisté v mnohem přehání. Tendence k přibližování teplot mezi byty je velmi komplikovaná a pozvolná; jejími účastníky jsou především spotřebitelé, kteří se výrazně liší stupněm regulace přívodu topné vody do radiátorů od průměru objektu:

Údaje ukazují, že se prostřední skupina podílí zhruba stejným dílem na podlahové ploše objektu i na nákladech spojených s provozem radiátorů. Nasvědčuje to, že se tepelné zisky a ztráty z prostupů tepla, vybuzené určitými rozdíly mezi byty ve stupni regulace radiátorů, v rámci skupiny víceméně ruší.

To však neplatí pro obě krajní skupiny. Skupina v levém sloupci zahrnuje byty, které mají přívod topné vody do radiátorů uzavřen nebo jej velmi omezují a vědomě či nevědomě spoléhají na náhradní zdroj v podobě nepřímých dodávek tepla z nadprůměrně vytápěných bytů. Projevem toho je skutečnost, že se podílí na podlahové ploše 35 %, avšak na náklady spojené s provozem radiátorů přispívají pouze 11 %. V pravém sloupci jsou oba podíly v opačném gardu; na jeden nadprůměrně vytápěný byt tak připadají tři jednotky s nulovými nebo nízkým náměry, což samozřejmě notně přispívá k eskalaci měrných nákladů v řádně vytápěných bytech.

Mylné pojetí základní složky

Na závěr považuji za nutné upozornit, že ani rozdělování základní složky není bezproblémové. Podle metodického pokynu k vyhlášce č. 372/2001 Sb. vyjadřuje základní složka „náklady na tepelnou energii, která může být dodána do prostoru místností bytu (nebytového prostoru) prostupem stěnami a přestupem z vnitřních rozvodů tepla a která rovněž vyjadřuje část podílu nákladů na vytápění (temperování) společných částí domu.“

Pokud by to byla pravda, pak by řádně vytápěné byty platily za své ztráty tepla prostupem stěnami objektu dvakrát; jednou v rámci spotřební složky, po druhé formou paušálu v rámci základní složky. Docela pikantní představa.

A pokud jde o tepelné zisky z provozu stoupaček jsou nedělitelnou součástí otopného systému a náklady na jejich provoz by proto měly být hrazeny v rámci spotřební složky.

Naproti tomu dosavadní rozúčtovací praxe nedbá, že se náklady tepláren na výrobu tepelné energie skládají ze dvou, funkčně velmi odlišných, složek. Do tzv. proměnných nákladů patří hlavně náklady tepláren na nákupy paliv, technologické vody, elektřiny a aditiv a dále poplatky za emise. Zbytek tvoří tzv. stálé náklady (připravenost výrobních kapacit a rozvodných sítí) kam patří zejména odpisy zařízení, náklady na údržbu a opravy zařízení, mzdové a odbytové náklady a ostatní režie.

V celostátním průměru se stálé náklady podílí na celkových nákladech tepláren téměř 50 %. V případě firem, které účtují dvousložkové ceny, jsou obě fakturovány domům odděleně. Patří k nim i Pražská teplárenská (PT), která proměnné náklady fakturuje pod hlavičkou odebrané množství tepla a stálé pod názvem sjednané množství. V metodických vysvětlivkách pak PT trefně přirovnává stálé náklady k paušálu za pronájem telefonní přípojky a proměnné k hovornému.

Ve vyúčtováních správců objektů s konečnými spotřebiteli jsou však obě položky shrnuty do jediné. Podle názoru jednoho z našich nejuznávanějších odborníků to není správné; spotřebitel nemůže výši stálých nákladů svým chováním ovlivnit a měla by proto být rozdělována podle podlahové plochy, čili zahrnuta do základní složky nákladů. (3) Podle mého názoru má pravdu.

K podobnému závěru zřejmě dospěli i pracovníci odboru elektroenergetiky MPO: „K úpravě základní složky nákladů na vytápění a na poskytování teplé vody nejprve uvádím, že dodávka tepelné energie v budově je realizována tak, že část této dodávky a tedy i část nákladů na vytápění a na poskytování teplé vody nemůže svým chováním přímo ovlivnit uživatel bytu nebo nebytového prostoru. Tato část dodané tepelné energie a tedy i příslušná část nákladů se oprávněně rozděluje nezávisle na údajích získaných z registrace dodané tepelné energie pro vytápění a pro poskytování teplé vody.“ (4)

Toto řešení má navíc oporu ve vyhlášce MMR, která v případě TUV stanoví, že se 30 % z nákladů na ohřev studené vody rozděluje mezi spotřebitele podle podlahové plochy. Citovaný autor zdůvodňuje toto opatření takto: „Základní složka v sobě zahrnuje především pohotovost v dodávce TUV, která je zajišťována bez ohledu na to, zda spotřebitel TUV odebírá či nikoliv, neboť TUV o požadované teplotě je vždy k disposici u každého spotřebitele, a to i v případě jeho dlouhodobé nepřítomnosti. Tato neustálá pohotovost je spojena zejména s náklady na zajištění cirkulace TUV a zahrnuje v sobě i ztráty ve vnitřních rozvodech TUV a proto je potřebné, aby tyto náklady hradili všichni spotřebitelé bez ohledu na výši odběru.“ K tomu lze dodat, že konečný spotřebitel odebírá teplo na vytápění nepřetržitě i v době nepřítomnosti díky nucenému teplu ze svislých neizolovaných potrubí.

Vzhledem k důležitosti uvedené problematiky považuji za správné dodat, že nejde o otázky, které by byly specifické jen pro výrobu a distribuci tepelné energie. Pokusím se to ukázat na příkladu z příbuzné branže „za co platíme v případě elektřiny“, kde je podstata problému lépe vidět. Pokud se podíváte na složení ceny za elektřinu pro domácnost tak zjistíte, že za silovou energii (ta pohání naše elektrospotřebiče) zaplatíte jen asi 37 % celkové ceny. Zhruba stejně velkou část pohltí náklady za použití přenosových sítí (k tomu, aby se elektřina dostala ke spotřebiteli), asi 7 % nás stojí krytí vícenákladů spojených s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, přes 2 % zaplatíme za systémové služby (odměna elektrárnám, které nevyrábějí nepřetržitě elektřinu, ale fungují jako záložní zdroje pro případ náhlých změn zatížení v elektrizační soustavě) atd. (5)

Jak se s těmito problémy vyrovnává denostupňová metoda ?

Jak jsem již uvedl, tato metoda je založena na průběžně registrovaných teplotách v bytových jednotkách; ve finále je do těchto hodnot ještě promítnut vliv venkovních teplot, což dále zpřesňuje vypovídací schopnost ukazatele. Metoda se proto nemusí starat, zda a v jakém rozsahu se na tomto agregátním ukazateli podílely tepelné zisky ze stoupaček nebo prostupy tepla konstrukcemi objektu; za prostupy tepla platí ten spotřebitel, který je skutečně využil k vytápění domácnosti, nikoliv jejich původní zdroj. Ani tato metoda není ovšem prosta některých chyb; kritici ji zejména vyčítají, že k teplotě vzduchu přispívá rovněž provoz různých domácích spotřebičů.

Na závěr považuji za vhodné ocitovat ještě názor odboru elektroenergetiky MPO: „Denostupňová metoda zohledňuje fyzikální podstatu šíření tepla v reálných podmínkách budov, kdy při jeho použití problém neměřených prostupů tepla nebo nulových náměrů indikátorů na vytápění umístěných na radiátorech, a tedy i nutných korekcí maximálních rozdílů nákladů na vytápění, které používá vyhláška č. 372/2001 Sb., zcela odpadá. Navíc je spravedlivé a (jak ukazuje praxe) pro uživatele bytů a nebytových prostor také jednoduše pochopitelné a kontrolovatelné, aby úhrada za dodávku tepelné energie odpovídala míře užití této služby, tedy dodávky tepelné energie charakterizované příslušnou úrovní (hodnotou) vnitřní teploty vzduchu v daném prostoru, která souvisí s užíváním bytů a nebytových prostorů.“ (4)

Ve 2. části příspěvku se budu věnovat právě problematice korekcí, které používá radiátorová metoda k zamaskování zkreslujícího vlivu systémových chyb na výsledky rozúčtování; cenou tohoto řešení bývá ovšem ztráta jeho věrohodnosti.

_____________­_______

(1) Vlastní výpočet na základě informací poskytnutých firmou SMS

(2) Pohanka J.: Jak je to s rozúčtováním tepla podle nových předpisů, ON LINE Poradna ARTAV

(3) Bašus K.: Úhrada nákladů na vytápění, Praha 2003, str. 192

(4) MPO: Sdělení odboru elektroenergetiky, čj. 17587/2015

(5) PRE fórum: Konec „nesrozumitelných“ faktur aneb víme, za co platíme, Praha 2012