V zájmu stručnosti jsem se v předchozím příspěvku vyhnul problémům spojeným s rozdělováním základní složky, což se nyní pokusím napravit.

Podle metodického pokynu k vyhlášce 372/2001 Sb. vyjadřuje základní složka „náklady na tepelnou energii, která může být dodána do prostoru místností bytu (nebytového prostoru) prostupem stěnami a přestupem z vnitřních rozvodů tepla a která rovněž vyjadřuje část podílu nákladů na vytápění (temperování) společných částí domu.“ Pokusím se tato tvrzení upřesnit resp. zpochybnit.

Stoupačky

Následující údaje se týkají analyzovaného věžáku. Jde o dobře zateplený objekt s plastovými okny. Má 14. podlaží a na každém z nich (s výjimkou přízemí) se nachází čtyři 3+1 a tři garsoniéry; všechny 3+1 mají nárožní místnost (ložnici) s balkónem.

Množství tepla předaného rozvody se v analyzovaném věžáku pohybuje okolo 18 % množství tepla předaného radiátory. Tyto vertikální rozvody víceméně nepřetržitě předávají teplo do příslušných místností po celou topnou sezónu. Na rozdíl od tohoto „nuceného tepla“ může spotřebitel přívod topné vody do radiátorů regulovat termostatickými ventily a typicky topí jen horní část tělesa (pokud vůbec topí). Díky tomu poměr mezi teplem předaným rozvody a „měřeným“ teplem z radiátorů dosahuje v uvedeném objektu možná až 40 %.

V jednotlivých bytech je však tato hodnota odlišná, neboť spodní podlaží mají rozvody větších průměrů než podlaží vyšší a na posledním podlaží je minimální. Rozdíly v tepelných ziscích z vertikálních potrubí mezi spodními a horními podlažími jsou proto nezanedbatelné; v případě dvou 3+1 dislokovaných na 2. a 13. podlaží jsou tepelné zisky v případě prvého bytu vyšší o více než 50 %.

Dále je možno pozorovat, že garsoniéry jsou v poměru ke své ploše vybaveny vertikálními rozvody mnohem lépe než 3+1 (stoupačky pouze v KK a jedné ložnici + koupelna); například garsoniéra na 2. podlaží má v přepočtu na m2 podlahové plochy téměř o 90 % vyšší tepelné zisky z rozvodů než srovnatelný 3+1.

Upozornění: Předchozí výpočty se týkají konkrétního věžáku. V objektech jiného typu se mohou dost lišit. V případě denostupňové metody rozdíly v tepelných ziscích z rozvodů nehrají roli; jsou jenom jednou z komponent vrcholného agregátu, tepelné pohody. Údaje o průměrech trubek v jednotlivých místnostech lze nalézt v projektu otopného systému objektu a příslušné směrné hodnoty výkonu neizolovaných potrubí jsou uvedeny například v MPO č. 151/2001 Sb.

V této souvislosti viz rovněž diskusní příspěvek LAKE „Rozúčtování nákladů na teplo“ ze 17.11.2014.

Tepelné zisky/ztráty z prostupu tepla vnitřními stěnami objektu

K velmi pikantní situaci dochází v případě prostupů tepla vnitřními stěnami objektu. Uvedený paušál totiž platí jak byty, které touto cestou zdarma inkasují tepelné zisky, tak jejich nedobrovolné zdroje, kterým je tato položka navíc vyúčtovávána i v rámci spotřební složky (nákladů na provoz radiátorů). Z analýzy dále vyplývá, že hlavní část těchto transferů probíhá mezi byty, které úplně uzavírají nebo silně regulují přívod topné vody do radiátorů, a těmi, které usilují o vyšší tepelnou pohodu. V důsledku těchto vad nedává uvedené řešení smysl a je víceméně jen výplní určenou ke zdůvodnění výše podílu základní složky.

Stálé náklady tepláren

Podle názoru jednoho z našich nejuznávanějších odborníků (Ing. Bašus, bývalý dlouholetý vedoucí oddělení teplárenství SEI) do základní složky naopak patří stálé náklady tepláren.

Ceny tepla jsou regulovány. Jsou schvalovány ERÚ na základě kalkulačního vzorce, který dělí náklady do dvou funkčně odlišných skupin. Tzv. proměnné náklady závisí na nákladech s výrobou tepelné energie a reflektují skutečné množství tepla odebraného zákazníkem; patří sem zejména náklady na nákup paliv, voda na doplňování, náklady na elektrickou energii potřebnou k výrobě a poplatky za emise. Do stálých nákladů (připravenost výrobních kapacit a rozvodných sítí) patří: odpisy zařízení, náklady na údržbu a opravy zařízení, mzdové a odbytové náklady a ostatní režie.

V celostátním průměru se stálé náklady podílí na celkových nákladech asi 50 %. V případě tepláren, které účtují dvousložkové ceny, jsou obě složky fakturovány odděleně. Patří k nim i Pražská teplárenská (PT), která proměnné fakturuje pod hlavičkou odebrané množství tepla a stálé pod názvem sjednané množství. V metodických vysvětlivkách pak PT trefně přirovnává stálé náklady k paušálu za pronájem telefonní přípojky a proměnné k hovornému.

Ve vyúčtováních s konečnými spotřebiteli jsou však obě položky shrnuty do jediné. Podle názoru citovaného autora není to správné; spotřebitel nemůže výši stálých nákladů svým chováním ovlivnit a měla by proto být rozdělována podle podlahové plochy, čili zahrnuta do základní složky nákladů. Podle mého názoru má pravdu (v úvahu připadá i rozdělování podle výkonů radiátorů a stoupaček nainstalovaných v jednotlivých bytech).

Toto řešení má navíc oporu v platné vyhlášce MMR, která v případě TUV stanoví, že se 30 % z nákladů na ohřev studené vody rozděluje mezi spotřebitele podle podlahové plochy. Citovaný autor zdůvodňuje toto opatření takto: „Základní složka v sobě zahrnuje především pohotovost v dodávce TUV, která je zajišťována bez ohledu na to, zda spotřebitel TUV odebírá či nikoliv, neboť TUV o požadované teplotě je vždy k disposici u každého spotřebitele, a to i v případě jeho dlouhodobé nepřítomnosti. Tato neustálá pohotovost je spojena zejména s náklady na zajištění cirkulace TUV a zahrnuje v sobě i ztráty ve vnitřních rozvodech TUV a proto je potřebné, aby tyto náklady hradili všichni spotřebitelé bez ohledu na výši odběru.“

K tomu je třeba dodat, že konečný spotřebitel odebírá teplo na vytápění nepřetržitě i v době nepřítomnosti díky nucenému teplu z vertikálních rozvodů.

OK