Dne 31.7.2013 schválil ministr MMR návrh novely vyhlášky č. 372/2001 Sb. Podle platných pravidel byl návrh postoupen k projednání pracovním komisím Legislativní rady vlády. Vzhledem k tomu, že novela dosud nebyla zveřejněna ve Sbírce zákonů, tento proces nebyl asi ještě ukončen.

Vyhláška i její novela se týká těch ústředně vytápěných domů, které pro účely rozdělování nákladů na vytápění používají poměrové indikátory. V zásadě reflektuje zkušenosti a potřeby domů, které používají indikátory přimontované k prostředním článkům radiátorů.

Návrh novely nabyde účinnosti dnem 1. ledna 2014. Podle platné vyhlášky se tedy budou rozdělovat topné náklady naposled za zúčtovací období 2013. Z tohoto hlediska by bylo prospěšné, aby se diskuse na portále SVJ zaměřila na budoucí problémy s aplikací novely. Novinek není příliš mnoho a velmi důležité jsou prakticky jen změny následujících dvou ustanovení.

Základní a spotřební složka

Náklady na tepelnou energii v zúčtovací jednotce za zúčtovací období rozdělí vlastník na složku základní a spotřební. Základní složka, rozdělovaná podle započitatelné podlahové plochy, činí 30 % (dosud 40 %) až 50 % a zbytek nákladů tvoří spotřební složku.

(odst. 3) Spotřební složku rozdělí vlastník mezi konečné spotřebitele úměrně výši náměrů měřičů tepelné energie nebo indikátorů vytápění s použitím korekcí a výpočtových metod, které zohledňují i rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie danou jejich polohou.

Spodní a horní limit přípustné odchylky

V platné vyhlášce stanoví odstavec 4, že rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy (dále jen měrné náklady) nesmí překročit u konečných spotřebitelů s měřením či indikací hodnotu 40 % oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, provede vlastník úpravu výpočtové metody uvedené v odstavci 3.

V novele je předchozí znění odstavce nahrazeno takto: (4) Rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u konečných spotřebitelů s měřením či indikací v zúčtovací jednotce hodnotu 20 % jako spodní hranice a hodnotu 100 % jako horní hranice oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, provede vlastník úpravu výpočtové metody uvedené v odstavci 3.

Komentář

Novela umožňuje a doporučuje správcům objektů zvýšit podíl spotřební složky na celkových nákladech z dosud obvyklých 50 % na 70 %. Případná realizace návrhu by zvýšila cenu spotřební jednotky (náměry indikátorů vztažené k výkonům příslušných radiátorů) o více než 40 % a naopak by snížila jednotkovou cenu paušálu rozdělovaného podle podlahové plochy.

Opatření by tak ještě více nákladově zvýhodnilo zejména byty s nulovými náměry. Například v konkrétním bytovém domě by se mohly zvýšit krajní náklady na spotřební složku takto:

Problém je v tom, že k uvedeným extrémním případům se druží početný zástup bytů s nízkými nebo naopak s vysoce nadprůměrnými náměry indikátorů:

Výše uvedená data jsou kalkulována na základě aktuálního 50% podílu spotřební složky. V levém sloupci uvádím skupinu bytů s měrnými náklady pod hranicí 80 % průměru objektu (17 °C); tato skupina se zjevně podhodnocenými měrnými náklady se podílí na podlahové ploše objektu 38 %, ale k úhradě nákladů na provoz radiátorů přispívá jen 12 %. Zhruba opačný poměr je charakteristický pro byty s nadhodnoceným ukazatelem. V případě střední skupiny jsou pak obě relace vcelku v rovnováze, což je známka toho, že se na přerozdělení nákladů vně skupiny příliš nepodílí.

Po přičtení základní složky se samozřejmě rozpětí mezi extrémním případy zmírní, nicméně i poté zůstává propastné:

V předchozí tabulce jsem úmyslně zaměnil spotřební složku za základní. Její podíl totiž předurčuje v bytech s nulovými náměry výši jejich relativních měrných nákladů; je to dáno tím, že tyto jednotky nehradí náklady na provoz radiátorů (na spotřební složku). V případě snížení se aktuální rozpětí zvýší na 9 násobek. Pro srovnání: v „denostupňových“ domech, které rozdělují topné náklady na základě průběžně zjišťovaných teplot vzduchu v jednotlivých bytech (následně je ještě kombinují s venkovními teplotami do tzv. denostupňů) nepřevyšuje rozpětí v měrných nákladech hranici 50 %.

Předchozí porovnání není nepříhodné. Vyhláška totiž vychází ze zásady, že konečný spotřebitel hradí náklady na úroveň poskytované služby, tedy za tepelnou pohodu, nikoliv za spotřebované teplo. Je jiná věc, že v těch ústředně vytápěných bytových domech, které rozdělují náklady pomocí náměrů indikátorů připevněných doprostřed radiátorů, je doslovná realizace tohoto pravidla prakticky nedosažitelná, nicméně dá se k ní sofistikovaným výpočetním programem přiblížit.

Hlavním, nikoliv jediným, viníkem toho, že podstatná část vypočtených měrných nákladů není v přiměřeném souladu s dosahovanými tepelnými pohodami jsou prostupy tepla vnitřními stěnami objektu. Čidla indikátorů totiž registrují ve vytápěných bytech veškeré teplo odebrané jednotlivými radiátory (a spotřebiteli jsou tyto vícenáklady vyúčtovány), přestože část tohoto tepla je odsávána a zdarma spotřebována v bytech s uzavřenými nebo téměř uzavřenými termostatickými ventily.

Jde o jednu ze systémových chyb „radiátorových“ rozúčtování, kterou nelze odstranit. Autoři platné vyhlášky si byli tohoto faktu vědomi a proto do normy zabudovali nouzovou pojistku, která uvěznila rozptyl měrných nákladů do intervalu ± 40 % průměru objektu. Spodní limit –40 % (13,5 °C) se však dostal do rozporu s požadavkem na tepelnou stabilitu objektu; metodický pokyn k vyhlášce proto stanovil, že tato odchylka může být použita jen výjimečně (např. u dlouhodobě neobývaných bytů). V normálních případech musí minimálně odpovídat standardnímu nastavení termostatických ventilů, mezním hodnotám, při kterých se se přívod topné vody do radiátorů automaticky obnovuje (16 nebo 18 °C) nebo naopak uzavírá (27 °C). Za hodnověrné byly tedy uznány pouze ty měrné náklady, které dosahovaly alespoň 75 % resp. 88 % průměru objektu, nebo jej nepřesahovaly o více než 40 %.

Novela definuje spodní limit měrných nákladů ve výši 80 % průměru objektu čili zhruba na současné úrovni. Zdůvodňují jej tím, že v bytových domech existuje určitá průměrná teplota (což si lze snadno ověřit například na společných nevytápěných chodbách). Tato průměrná teplota se týká také „ bytových jednotek uživatelů, kteří mají trvale vypnutá otopná tělesa a čerpají teplo ze stoupaček a prostupem vnitřními stěnami ze sousedních bytů. Tím tito koneční spotřebitelé neoprávněně minimalizují své náklady v podstatě pouze na náklady základní složky a profitují tak na úkor ostatních nájemníků v domě, kteří tento teplotní deficit musí vyrovnávat zvýšeným výkonem svých otopných těles včetně jeho úhrady.“

V rozporu s tímto posledně uvedeným poznatkem zvyšují však horní limit měrných nákladů z nynějších 140 % na 200 % průměru objektu, což sugeruje představu, že příslušné byty holdují přímo tropickým teplotám nebo topí a mají přitom otevřená okna. Toto rozhodnutí zdůvodňují takto: „uplatnění horního limitu +40 % tak jak bylo původně myšleno, se nemělo dotknout rozumně hospodařících bytových jednotek konečných spotřebitelů. Tento předpoklad energeticky vědomého chování spotřebitelů se však ukázal v praxi jako nedostatečný.“ Zvýšení hranice sleduje za cíl „výchovně“ působit na uživatele bytu z hlediska „neplýtvání“ teplem.

Použití přípustné odchylky představuje nesystémové opatření, které horkotěžko napravuje to, co by bylo jednoduše řešitelné volbou odpovídajícího podílu základní složky nákladů:

Jak jsem již uvedl, pokud je stanoven podíl základní složky ve výši 30 % celkových nákladů na vytápění, je tím předurčeno, že v bytech s nulovými náměry (nehradí spotřební složku) budou měrné náklady rovny 30 %. A poté, co jsou takto smeteny na samé dno, jsou následnou aplikací spodního limitu katapultovány na 80 % průměru objektu, čili jsou zvýšeny o 266%.

Problém je v tom, že se korekce měrných nákladů netýkají jen bytů s nulovými náměry, ale všech bytů s nízkými náměry a těch bývá požehnaně. V bytových domech, pro které mám údaje, se „podlimitní“ bytové jednotky podílí na jejich celkovém počtu zpravidla více než 40 % a k tomu je třeba připočíst dalších 10 % bytů, které překračují horní limit. Za nevěrohodné jsou tak považovány vypočtené měrné náklady zhruba v polovině bytových jednotek. Navíc z korigovaných bytů se vytvoří dva početné shluky, ve kterých jsou původní hodnoty nahrazeny korigovanými, které poté vykazují stejné měrné náklady; tím jsou popřeny jejich individuální příspěvky k úsporám nebo plýtvání tepelnou energií. Podle mého názoru, podobné výsledky rozúčtování nejsou věrohodné a tedy ani platné.

Poslední sloupec naznačuje, že by tyto problémy odpadly, pokud by byl nastaven podíl základní složky shodně s navrhovaným spodním limitem přípustné odchylky. V tomto případě by se vměstnaly všechny nebo téměř všechny měrné náklady do pásma 80 až 140 % průměru objektu. Byty s nadměrnou spotřebou by poté platily jen za svou „nadspotřebu“, nikoliv však za tepelné ztráty způsobené prostupy tepla vnitřními stěnami objektu. A navíc tepelné pohody v bytových jednotkách by se velmi přiblížily těm, které vykazuje mnohem objektivnější „denostupňová“ metoda (obvykle necelých 19 – 26 °C).

Tento návrh sice vypadá kacířsky, nicméně nevědomky si relevantnost této varianty připouští i samotní autoři novely: „Obecně platí, že základní složka by měla krýt základní spotřebu tepla pro udržení tepelné stability budovy, zatímco spotřební složka by měla reflektovat individuální rozdíly ve spotřebě, vyvolané chováním spotřebitelů.“ Z již citovaného metodického pokynu přitom vyplývá, že v praxi je požadavek na udržení tepelné stability spojován s tepelnou pohodou ve výši 16 °C nebo 18 °C, což odpovídá měrným nákladům mezi 75 až 88 % průměru objektu.

A navíc pro podobné řešení hovoří i věcné důvody. Dosavadní kalkulace totiž neberou v úvahu fakt, že se fakturované topné náklady tepláren skládají ze dvou funkčně odlišných složek. K tomu Pražská teplárenská: „Proměnná složka závisí na nákladech s výrobou tepelné energie a reflektuje skutečné množství tepla odebraného zákazníkem. Ve stálé složce zákazník platí za připojení k tepelné soustavě zásobování teplem a za připravenost dodavatele dodat teplo v potřebném množství a kvalitě v souladu s platnou legislativou“. V závěru pak trefně přirovnává stálé náklady k telefonnímu paušálu a proměnné k hovornému.

V pražské teplárenské soustavě se aktuálně podílí stálé náklady na topných nákladech 44 %. Tato skutečnost je dobře vidět z fakturace, která uvádí zvlášť náklady za odebrané teplo (proměnné náklady) a sjednané množství (stálé náklady). Ve vyúčtováních správců objektů s konečnými spotřebiteli jsou však tyto funkční rozdíly zcela setřeny a stálé náklady jsou rozpuštěny do obou nákladových složek. Podle názoru jednoho z našich nejuznávanějších autorů, stálé náklady nemůže spotřebitel ovlivnit a patří proto do rodiny nákladů rozdělovaných podle podlahové plochy. Oporou tohoto řešení je skutečnost, že stejná vyhláška v případě TUV stanoví, aby se 30 % z nákladů na ohřev studené vody rozdělovalo podle podlahové plochy.

To je zhruba okruh problémů, na které jsem písemně upozornil jak příslušné pracovníky MMR, tak Legislativní rady vlády. Původně jsem chtěl tento dokument publikovat také na portále SVJ, ale neumím převést četné grafy do formátu požadovaného portálem. Omlouvám se dále, že některé pasáže mého komentáře jsou totožné s příspěvkem, který jsem před časem zveřejnil v diskusním příspěvku „Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo“.

Domnívám se, že analýza prokázala, že MMR stojí před dilema buď obětovat sen o samospasitelnosti vysokého podílu spotřební složky ve prospěch spravedlivějšího rozdělení nákladového břemena nebo dál prosazovat politiku vysokého podílu spotřební složky za cenu obrovských korekcí vypočtených nákladů a dát tak vale požadavku věrohodnosti a tedy i platnosti výsledků rozúčtování. Šizení zákazníků je sice dost rozšířený jev, nicméně být jeho iniciátorem a zavírat oči nad vyvolanými problémy je v případě centrálního orgánu více než na pováženou.

OK