NS 26 Cdo 773/2022-463: pokuty dle zákona o službách

podle NS 26 Cdo 773/2022–463 platí, že

a) pokuty dle zákona o službách lze uplatnit až od vyúčtování za rok 2014,

b) právo žádat doložení dokladů k vyúčtování zaniká poté, co bylo najisto postaveno, že vyúčtování není řádné, a toto právo znovu vznikne předložením nového (opravného) vyúčtování; pokuty lze tedy žádat pouze, trvá-li kontrolní funkce dokladů, což je od předložení vyúčtování do jeho označení soudem za neřádné a pak od předložení opravného vyúčtování,

c) právo na pokutu za nevypořádání námitek vznikne, pokud SVJ vůbec námitky nevyřídí nebo dá najevo, že je vyřizovat nebude.

26 Cdo 773/2022–463 Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, o zaplacení částky 373.550,– Kč s příslušenstvím a o provedení řádného vyúčtování služeb, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 108/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2021, č. j. 71 Co 373/2020–403, ve spojení s usnesením ze dne 1. října 2021, č. j. 71 Co 373/2020–408, takto:

Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2021, č. j. 71 Co 373/2020–403, ve spojení s usnesením ze dne 1. října 2021, č. j. 71 Co 373/2020–408, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. července 2020, č. j. 26 C 108/2016–334, ve spojení s usnesením ze dne 9. listopadu 2020, č. j. 26 C 108/2016–357, ve výroku I. ohledně částky 320.550,– Kč s příslušenstvím a ve výroku II. ohledně předložení listin k vyúčtování, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně (vlastnice /bytové/ jednotky č. 27 nacházející se v domě na adrese XY – dále jen „byt“ a „dům“) se – po změnách (rozšířeních) žaloby a po jejím částečném zpětvzetí – domáhala, aby jí žalované družstvo (dále jen „družstvo“) jako správce domu zaplatilo částku 373.550,– Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu pokuty z prodlení ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. a ve znění po uvedené novele (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). Z toho požadovala částku 138.350,– Kč za prodlení se splněním povinnosti předložit jí podklady k vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu (dále jen „služby“) za rok 2013 (dále jen „nárok A“), částku 13.400,– Kč za prodlení se splněním povinnosti vypořádat její námitky proti předloženému vyúčtování služeb za rok 2013 (dále jen „nárok B“), částku 38.900,– Kč za prodlení se splněním povinnosti provést opravné vyúčtování služeb za rok 2013 (dále jen „nárok C“), částku 700,– Kč za prodlení se splněním povinnosti vypořádat její námitky proti předloženému vyúčtování služeb za rok 2014 (dále jen „nárok D“), částku 72.850,– Kč za prodlení se splněním povinnosti předložit jí podklady k vyúčtování služeb za rok 2015 (dále jen „nárok E“), částku 54.750,– Kč za prodlení se splněním povinnosti vypořádat její námitky proti předloženému vyúčtování služeb za rok 2016 (dále jen „nárok F“) a částku 54.600,– Kč za prodlení se splněním povinnosti předložit jí podklady k vyúčtování služeb za rok 2016 (dále jen „nárok G“). Dále se domáhala, aby jí družstvo doložilo podklady k vyúčtováním služeb za léta 2013, 2015 a 2016 (dále jen „nárok H“), a aby zpracovalo opravná vyúčtování služeb za léta 2013, 2014, 2015 a 2016 (dále jen „nárok CH“).

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. července 2020, č. j. 26 C 108/2016–334, ve spojení s usnesením ze dne 9. listopadu 2020, č. j. 26 C108/2016–357, uložil žalované následující povinnosti: výrokem I. zaplatit žalobkyni (do deseti měsíců od právní moci rozsudku) částku 373.550,– Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, výrokem II. doložit jí (do tří měsíců od právní moci rozsudku) k vyúčtováním služeb za léta 2013, 2015 a 2016 tam specifikovaný soubor podkladů a výrokem III. zpracovat (do tří měsíců od právní moci rozsudku) opravná vyúčtování služeb za léta 2013, 2014, 2015 a 2016; současně zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 212.486,25 Kč (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky V. a VI.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. října 2021, č. j. 71 Co 373/2020–403, ve spojení s usnesením ze dne 1. října 2021, č. j. 71 Co 373/2020–408, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) potvrdil ve vyhovujícím výroku III. (výrok I.) a změnil ve vyhovujících výrocích I. a II. tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Současně ho zrušil v nákladových výrocích V. a VI. a věc vrátil (v tomto rozsahu) soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, na nichž soud prvního stupně založil vyhovující výrok III. svého rozsudku týkající se nároku CH (tj. povinnosti družstva zpracovat opravná vyúčtování služeb za léta 2013, 2014, 2015 a 2016); proto jeho rozsudek v uvedeném výroku potvrdil. Poté se zabýval správností právních názorů, které soud prvního stupně přijal ve vztahu k ostatním uplatněným nárokům. Zde převzal jeho následující skutková zjištění. Žalobkyně je vlastnicí bytu, který se nachází v domě, jehož správu vykonává družstvo. V rámci správy domu družstvo poskytuje vlastníkům bytů v domě rovněž služby spojené s jejich užíváním. Žalobkyně nesouhlasila se správností vyúčtování služeb za léta 2013 až 2016. Opakovaně vůči nim vznášela námitky a žádala družstvo o možnost nahlédnout do podkladů k těmto vyúčtováním. Takto nejprve emailem z 26. dubna 2014 reklamovala vyúčtování služeb za rok 2013 a požádala o zaslání údajů, z nichž vyúčtování vychází, a pro případ, že jí požadované údaje nebude možné zaslat, též o možnost „zastavit se v určeném termínu“. Dne 5. května 2014 se pak dostavila do sídla družstva, odkud byla odeslána na adresu jeho ekonomického úseku, kde jí „energetička“ družstva umožnila nahlédnout do všech podkladů k vyúčtování, které mělo družstvo k dispozici. Následně urgovala vyřízení svojí reklamace z 26. dubna 2014, přičemž dopisem z 1. prosince 2014 mimo jiné znovu požádala o možnost nahlédnout do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2013. V reakci na to jí družstvo dopisem z 19. prosince 2014 oznámilo, že příslušné doklady jsou k nahlédnutí po telefonické domluvě na jeho ekonomickém úseku na tam uvedené adrese. Dále dopisem z 27. dubna 2016 požádala o doložení podkladů k vyúčtování služeb za rok 2015. Na tento dopis družstvo nijak nereagovalo. Reklamovala rovněž vyúčtování služeb za rok 2016. Učinila tak nejprve dopisem z 26. dubna 2017, v němž současně požádala o umožnění nahlédnout do podkladů k tomuto vyúčtování. Družstvo dopisem z 9. května 2017 odpovědělo tak, že ji z důvodu neuvedení konkrétních nedostatků vyúčtování považuje za neopodstatněnou; na žádost o zpřístupnění podkladů k vyúčtování nijak nereagovalo. V návaznosti na to žalobkyně v dopisu ze 17. května 2017 podrobně rozvedla jednotlivé body, které vytýká vyúčtování služeb za rok 2016. K těmto bodům se pak vyjádřilo družstvo dopisem ze 14. června 2017, v němž současně uvedlo, že možnost nahlédnout do podkladů k vyúčtováním nabídlo žalobkyni již v dopisu z 19. prosince 2014, a dodalo, že tímto považuje reklamaci za vyřízenou. Ani s tímto způsobem vyřízení své reklamace však žalobkyně nesouhlasila, což dala družstvu najevo dopisem z 21. června 2017. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – zejména dovodil, že vzhledem k časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb., vymezené v jeho § 14, nelze žalobkyni přiznat (pro nedostatek potřebného zákonného podkladu) pokuty z prodlení, jež požadovala v souvislosti s vyúčtováním služeb za rok 2013, tj. nároky A, BaC (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Dále konstatoval, že žalobkyni nesvědčí ani nároky E, G a H, neboť na základě učiněných skutkových zjištění (již z její návštěvy družstva v květnu 2014 a dále např. z dopisu družstva z 19. prosince 2014 jí bylo známo, kde může nahlédnout do podkladů k vyúčtováním služeb) nelze dovodit, že by družstvo nevyhovělo její žádosti o předložení podkladů k vyúčtováním služeb za léta 2013, 2015 a 2016, tedy že by jí neumožnilo tyto podklady prostudovat na udané adrese svého ekonomického úseku (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 1261/2015); okolnost, že při nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2013 vyšlo najevo, že družstvo není schopno doložit některé údaje, z nichž vyúčtování vycházelo (šlo zejména o údaje o použitých koeficientech), nelze chápat jako nesplnění povinnosti uvedené v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Podle názoru odvolacího soudu jí pak nesvědčí ani nároky D a F. Družstvo totiž na její námitky (vyjma námitek vztahujících se k vyúčtování služeb za rok 2013) reagovalo vždy ve lhůtě stanovené v § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. a je v této souvislosti nerozhodné, zda reklamace byla vyřízena věcně správně či nikoli; postačí, že družstvo se – jako v tomto případě – jejími námitkami zabývalo a v zákonné lhůtě jí sdělilo, jak její reklamaci vyřídilo. Za této situace změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I. a II. tak, že žalobu (v rozsahu vymezeném uvedenými výroky – viz výklad níže) zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předně měla za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil dosud neřešenou otázku časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb. Podle jejího mínění se totiž citovaný zákon vztahuje i na její nároky A, B a zčásti i nárok H (pokud se týká podkladů k vyúčtování služeb za rok 2013), neboť uvedené nároky vznikly již za jeho účinnosti (§ 14 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.). Na tom nic nemění ani ustanovení § 14 odst. 2 téhož zákona, jelikož toto ustanovení nic nevypovídá o právech příjemce nahlédnout do podkladů k vyúčtování služeb a podat proti němu námitky. Podle ní pak totéž platí i pro rozsudek Nejvyššího soudu z 23. června 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, na nějž v předestřených souvislostech – nepřípadně – odkázal odvolací soud. Ani dotčený rozsudek se totiž nijak nevyjadřuje k časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb., pokud jde o práva příjemce služeb zakotvená v jeho § 8, jež se vztahují k vyúčtování služeb za rok 2013. Dále také namítla, že při řešení otázky (ne)splnění povinnosti poskytovatele předložit příjemci doklady, z nichž vycházel při vyúčtování služeb, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované zejména rozsudkem z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015. Zamítl totiž její nároky E, GaHi přes to, že družstvo jí nepředložilo komplexní soubor veškerých (kompletních) listin týkajících se všech vyúčtovaných služeb a pokrývajících vždy celé zúčtovací období; okolnost, že družstvo část podkladů k vyúčtováním služeb nemělo k dispozici, je podle jejího mínění pro úvahu o existenci uvedených nároků nerozhodná. Konečně zastávala také stanovisko, že odvolací soud nesprávně posoudil též otázku – dovolacím soudem rovněž doposud nevyřešenou – výkladu pojmu „vyřízení“ námitek, užitému v § 8 odst. 2 větě druhé zákona č. 67/2013 Sb. V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že (řádným) vyřízením námitek vznesených příjemcem proti vyúčtování služeb, jímž poskytovatel předejde vzniku příjemcova nároku na pokutu z prodlení, se rozumí jen jejich „věcné“ vypořádání, a nikoli jakákoli (včasná) odpověď na reklamaci vyúčtování, jak uvažoval odvolací soud. O tom podle ní svědčí i dosavadní judikatura dovolacího soudu, která se týká výkladu téhož pojmu, byť užitého v rámci právní úpravy odpovědnosti za vady předmětu kupní smlouvy (v tomto ohledu zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. července 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009; vedle toho pak poukázala i na rozsudky Nejvyššího soudu z 24. listopadu 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020, a z 10. února 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020). Z toho dovozovala, že odvolací soud pochybil, jestliže jí nepřiznal rovněž nároky D a F, tj. pokuty za prodlení družstva s vyřízením jejích reklamací vyúčtování služeb za léta 2014 a 2016. Některé námitky, které uplatnila v uvedených reklamacích, totiž družstvo vypořádalo buď opožděně (tak tomu mělo být s její reklamací vyúčtování služeb za rok 2014) nebo se jimi věcně nezabývalo vůbec (tak tomu mělo být s její reklamací vyúčtování služeb za rok 2016) a tudíž je v zákonem předepsané lhůtě nevyřídilo řádně ve shora uvedeném smyslu. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I. a II. potvrdí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy v souzené věci nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Jde-li o část výroku II. napadeného rozsudku, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., rozhodoval zde odvolací soud o několika svébytných nárocích se samostatným skutkovým základem, mimo jiné i o nároku B v částce 13.400,– Kč a o nároku D v částce 700,– Kč. Dovolací soud proto posuzoval u každého z nich přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, z 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 2492/2014, z 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2896/2015, a z 28. června 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018). Protože žádný z uvedených nároků nepřevyšoval 50.000,– Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze přípustnost dovolání proti měnícímu výroku II., pokud jím bylo rozhodnuto o nárocích BaD, opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. K řečenému zbývá již jen dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – nesměřuje proti části výroku II. napadeného rozsudku, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně nároku C (o tomto nároku není v dovolání jediná zmínka). Navíc ani v této části odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,– Kč (odvolací soud zde zamítl žalobu na zaplacení částky 38.900,– Kč s příslušenstvím). I kdyby tedy dovolání směřovalo též proti rozhodnutí odvolacího soudu o uvedeném nároku, bylo by i v této části objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Proti části výroku II. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně nároků A, E, FaGa ve vyhovujícím výroku II. ohledně nároku H, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva (otázek časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb., zejména jeho § 13 ve spojení s § 8, dále splnění, resp. trvání povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování /§ 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb./, a také výkladu pojmu „vyřízení námitek“, užitému v § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.), jež v posléze nastíněných rovinách nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. V této souvislosti dovolací soud jen pro úplnost podotýká, že jisté nedostatky sice vykazuje formulace výroku II. napadeného rozsudku (není správná formulace měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, že „žaloba se zamítá“, jestliže se měnící výrok netýká všech žalovaných nároků, tedy žaloby „jako celku“). Tyto nedostatky (vady) jsou však odstranitelné výkladem, a nejde proto o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 14 zákona č. 67/2013 Sb. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb.), kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se jeho ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti (tj. před 1. lednem 2014). Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 1). Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).

Z citované zákonné úpravy vyplývá, že podle dosavadních právních předpisů bude řešen zásadně jen vznik právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 67/2013 Sb., tj. před 1. lednem 2014. Jinak se právní vztahy regulované uvedeným zákonem od jeho účinnosti řídí – bez ohledu na dobu jejich vzniku – tam obsaženou právní úpravou. Zvlášť je upraven pouze případ, kdy zúčtovací období započalo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 67/2013 Sb. Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby se v takovém případě provede podle dosavadních právních předpisů. To se týká i vyúčtování za období do 31. prosince 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. června 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, na nějž odkázal již odvolací soud). Dovolací soud přitom zastává názor, že pro účely posouzení časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb. nelze pojem „vyúčtování nákladů na služby“, užitý v jeho § 14 odst. 2, chápat „úzce“ jako pouhé porovnání skutečné výše nákladů čerpaných služeb s úhrnem poskytnutých záloh (vyúčtování v užším významu), nýbrž je třeba jím rozumět „celý“ proces zúčtování poskytovaného zálohového plnění (vyúčtování v širším významu), který se završí teprve provedením odpovídajícího finančního vyrovnání mezi poskytovatelem a příjemcem služeb (§ 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb.). Aby bylo takové finanční vyrovnání skutečně „odpovídající“ (míněno konečné, definitivní), nutně se musí opírat o vyúčtování služeb (v užším významu), jež bylo provedeno řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími). Zajistit, aby vyúčtování bylo provedeno řádně, přitom sleduje právě ustanovení § 8 zákona č 67/2013 Sb., které poskytuje příjemci práva (a ukládá poskytovateli povinnosti), jejichž prostřednictvím má být zajištěna účinná kontrola správnosti vyúčtování. Práva a povinnosti upravené v citovaném ustanovení lze tudíž pokládat za specifický kontrolní mechanismus, který je neoddělitelnou součástí procesu vyúčtování nákladů na služby (v širším významu), neboť jeho účelem a smyslem není nic jiného, než dovést tento proces ke zdárnému konci (k řádnému vyúčtování služeb v užším významu).

Se zřetelem k řečenému lze proto konstatovat, že v případě povinností poskytovatele služeb, jež s účinností od 1. ledna 2014 upravuje ustanovení § 8 zákona č. 67/2013 Sb., nemůže jít o povinnosti stanovené citovaným zákonem, s jejichž nesplněním (ve stanovených lhůtách) je spojen vznik nároku na pokutu za prodlení (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb.), jestliže se připínají k vyúčtování služeb (v užším významu) za období započaté před 1. lednem 2014 (§ 14 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.). Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud uzavřel, že dovolatelce nelze přiznat mimo jiných rovněž pokutu za prodlení se splněním povinnosti předložit jí podklady k vyúčtování služeb za rok 2013 v částce 138.350,– Kč (nárok A); vzhledem k přechodnému ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. totiž vskutku schází pro uložení uvedené pokuty družstvu patřičný zákonný podklad.

Podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. na základě písemné žádosti příjemce služeb je poskytovatel služeb povinen nejpozději do 5 měsíců po skončení zúčtovacího období doložit příjemci služeb náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a umožnit příjemci služeb pořízení kopie podkladů.

Již v rozsudku z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16), na nějž odkázal odvolací soud i dovolatelka, Nejvyšší soud vyložil, že nájemci bytu nelze upřít právo žádat po pronajímateli předložení dokladů, z nichž vycházelo příslušné vyúčtování služeb, kteréžto právo lze uplatnit u soudu v případě, že pronajímatel jeho žádosti nevyhoví. Rovněž konstatoval, že pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, avšak vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování. Právo seznámit se s doklady proto nelze chápat formálně jako právo na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek. Pronajímatel bytu splní povinnost předložit nájemci doklady, z nichž vycházel při vyúčtování služeb, tehdy, jestliže je předloží za podmínek umožňujících je řádně prostudovat, resp. pořídit si opisy či kopie. Může též předložit kopie dokladů (a náklady na jejich pořízení zahrnout do vyúčtování); v tomto případě však musí umožnit porovnání kopií s originály dokladů. Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v poměrech zákona č. 67/2013 Sb., který výslovně zakotvil povinnost poskytovatele doložit příjemci podklady k vyúčtování služeb ve svém § 8 odst. 1 (k tomu viz též rozsudky Nejvyššího soudu z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, z 10. února 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020 a z 26. dubna 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021).

Slouží-li příjemci právo žádat po poskytovateli předložení dokladů, z nichž vycházelo příslušné vyúčtování služeb, k tomu, aby mu byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování, vyvstává otázka, zda uvedené právo (a jemu odpovídající povinnost) trvá i poté, co bylo již najisto postaveno, že dotčené vyúčtování není řádné (postrádá některou z předepsaných náležitostí nebo zní na cenu v nesprávné výši). Podle názoru dovolacího soudu tomu tak být nemůže, neboť tím, že byla nesprávnost vyúčtování spolehlivě zjištěna, pozbylo další trvání práva podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (a jemu odpovídající povinnosti) – vzhledem k jeho ryze kontrolní funkci – veškerý smysl; jinak řečeno, odpadl účel uvedeného práva (povinnosti) a v konečném důsledku i toto právo (povinnost) samo. Právo žádat po poskytovateli předložení dokladů k vyúčtování služeb vznikne příjemci „nově“ (znovu) až poté, co mu bylo předloženo nové (opravené) vyúčtování, k jehož kontrole pak bude sloužit.

Uvedené teze se v posuzované věci prosadí následovně. Ve vztahu k nárokům EaG (jak bylo vyloženo shora, nárok A dovolatelce nelze přiznat již z důvodu časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb.) zastává dovolací soud názor, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, že by družstvo nevyhovělo žádosti dovolatelky a neumožnilo jí prostudovat podklady k vyúčtováním služeb za léta 2015 a 2016 (podle zjištěného skutkového stavu měla dovolatelka možnost do nich nahlédnout na adrese ekonomického úseku družstva, což jí bylo známo jak z její osobní návštěvy uskutečněné 5. května 2014, tak např. z dopisů družstva z 19. prosince 2014 a 14. června 2017). Ostatně podle vyjádření jejího zástupce uvedené možnosti také využila v roce 2016 (a to i přes to, že družstvo nijak nereagovalo na její dopis z 27. dubna 2016), kdy navštívila družstvo s požadavkem na „doložení veškerých dokladů“ (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem dne 1. října 2021 na č. l. 398 a 399 spisu); v řízení přitom nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by družstvo tomuto jejímu požadavku nevyhovělo. V předestřených souvislostech je tudíž bezpředmětná její námitka, že družstvo jí nepředložilo komplexní soubor veškerých (kompletních) listin týkajících se všech vyúčtovaných služeb a pokrývajících celá zúčtovací období. Tato námitka se ve skutečnosti vztahuje k jejímu nahlížení do dokladů k vyúčtování služeb za rok 2013, tj. týká se pouze nároku A (příp. části nároku H, o němž pojednává následující odstavec); ve vztahu k nárokům EaG však nemá podle obsahu spisu žádnou vypovídací hodnotu. Z týchž příčin nebyl přiléhavý ani její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015, což v tomto případě platí o to více, že uvedenou námitkou se izolovaně odvolávala pouze na část odůvodnění citovaného rozsudku, jež se věnovala výhradně řešení otázky formulace žalobního návrhu (tzv. petitu); o takovou otázku však v souzené věci nešlo. Z vyložených důvodů lze proto pokládat za správný právní názor odvolacího soudu, že dovolatelce nesvědčí rovněž nároky E a G.

Ve vztahu k nároku H lze pak uvést, že byla-li družstvu uložena povinnost zpracovat (do tří měsíců od právní moci rozsudku) opravná vyúčtování služeb za léta 2013, 2014, 2015 a 2016 (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s potvrzujícím výrokem I. rozsudku odvolacího soudu), nelze mu současně (vedle toho) uložit rovněž povinnost doložit dovolatelce (opět do tří měsíců od právní moci rozsudku) podklady k (nesprávným) vyúčtováním služeb za léta 2013, 2015 a 2016 (nárok H), jak to chybně učinil soud prvního stupně (viz výrok II. jeho rozsudku). Posléze uvedená povinnost se totiž – logicky vzato – vztahuje (může vztahovat) jen k dosud provedeným vyúčtováním služeb, ohledně nichž však již bylo postaveno najisto (již zmíněným výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s potvrzujícím výrokem I. rozsudku odvolacího soudu), že nejsou řádná (jsou nesprávná); uložení dané povinnosti družstvu proto postrádá – nahlíženo optikou její kontrolní funkce – jakýkoli smysl (jeví se jako zcela bezúčelné). Za této situace obstojí, byť z jiných důvodů, napadený rozsudek i v části, v níž odvolací soud zamítl žalobu ohledně nároku H.

Podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. (ve znění po novele provedené zákonem č. 104/2015 Sb.) případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1, příjemci služeb. Vyřízení uplatněných námitek musí být poskytovatelem služeb uskutečněno nejpozději do 30 dnů od doručení námitky.

„Vyřízení“ námitek uplatněných příjemcem ke způsobu a obsahu vyúčtování nutně nastane v okamžiku, kdy jej poskytovatel vyrozumí (ať už písemně nebo ústně) o tom, jakým způsobem byly námitky vyřízeny (tedy zda byl se svou „reklamací“ vyúčtování úspěšný či nikoli). Teprve tehdy je možno považovat námitky za vyřízené – poskytovatel služeb dal příjemci najevo, že se jimi již nebude zabývat (srov. mutatis mutandis odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 27. července 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009, na nějž v dovolání poukázala dovolatelka). Z dikce ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. a ani jeho smyslu a účelu však nelze dovodit, že by vyřízení námitek ke způsobu a obsahu vyúčtování vyžadovalo podrobnou odpověď na každý argument příjemce služeb. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že výsledek námitkového řízení, ať už jakýkoli, nemá – objektivně vzato – žádný vliv na úsudek, zda „reklamované“ vyúčtování bylo provedeno řádně či nikoli. Způsob, jakým byly námitky vyřízeny, i kdyby byl „nesprávný“, proto nemůže nijak nepříznivě zasáhnout do právního postavení příjemce služeb. Případnou újmu, jež mu mohla být způsobena tím, že „reklamované“ vyúčtování služeb nebylo provedeno řádně a včas a že poskytovatel svoje pochybení v tomto směru nenapravil ani z podnětu důvodně vznesených námitek, příjemci dostatečně kompenzuje již pokuta za prodlení se splněním povinností, jež ukládají poskytovateli služeb ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. (i na tyto povinnosti dopadá sankce zakotvená v § 13 téhož zákona – k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 21. října 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020, a z 24. listopadu 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020). Stejně jako na obsah námitek vznesených proti vyúčtování služeb proto nelze (není důvod) klást přehnané požadavky ani na obsah vyrozumění o způsobu vyřízení těchto námitek (k obsahu námitek vznesených příjemcem proti vyúčtování služeb vyslovil Nejvyšší soud uvedený závěr v již zmíněném rozsudku z 24. listopadu 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020).

V projednávané věci ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že dovolatelčiny námitky vznesené proti vyúčtování služeb za rok 2016 nejprve dopisem z 26. dubna 2017 a následně též dopisem ze 17. května 2017 družstvo vždy vyřídilo řádně (tím, že jí dopisy z 9. května 2017 a 14. června 2017 písemně vyrozumělo o tom, že s nimi nebyla úspěšná) a včas, tj. v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě (§ 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.). Družstvo se tudíž neocitlo v prodlení se splněním povinnosti vypořádat její námitky proti předloženému vyúčtování služeb za rok 2016 a nevznikla mu proto (sekundární) povinnost zaplatit dovolatelce pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. (ve znění po novele provedené zákonem č. 104/2015 Sb.) v požadované částce 54.750,– Kč (nárok F).

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že z pohledu otázek otevřených dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí správné ve výroku II., pokud jím odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně částky 320.550,– Kč s příslušenstvím (nároky A, E, FaG) a ve výroku II. (nárok H). Proto dovolací soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání v tomto ohledu rozsudkem (§ 243f odst. 4 o. s. ř.) zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). Jinak dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 5. 2022 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu