Absurdní rozdíly mezi výsledky radiátorové a denostupňové metody

Na webové stránce www.volny.cz/oklokocnik jsem před časem zveřejnil analýzu výsledků rozúčtování nákladů na vytápění v objektu, který k tomuto účelu používá radiátorové indikátory. Zřejmě zaujala pana Nového, který mně položil otázku kolik by asi zaplatil za tepelnou pohodu okolo 24 °C v případě, že by v SVJ prosadil návrh na přechod z radiátorové indikace na denostupňovou metodu. Podle mého soudu jde o zásadní problém, který by mohl a měl zajímat více spotřebitelů a proto jsem se rozhodl věnovat odpovědi samostatný diskusní příspěvek.

Spotřebitel hradí náklady za úroveň poskytované služby, tepelnou pohodu, nikoliv za spotřebované teplo

Obě metody vychází ze stejné vyhlášky č. 372/2001 Sb. Měly by proto obě naplňovat proklamovanou zásadu, že ústřední vytápění je službou spojenou s užíváním bytu nebo nebytového prostoru, kdy teplo není chápáno jako zboží. Vlastník zúčtovací jednotky by vždy měl za tuto službu účtovat pro srovnatelně velké místnosti se srovnatelnou dosahovanou průměrnou vnitřní teplotou (tepelnou pohodou) srovnatelné náklady bez ohledu na skutečnou spotřebu tepla pro jejich vytápění.

Denostupňová metoda

Tomuto pojetí odpovídá rozúčtování podle denostupňové metody. Je založena na průběžné registraci teplot vzduchu v jednotlivých bytových jednotkách. Má některé slabiny. Na tepelné pohodě se v jednotlivých bytech podílí rovněž provoz různých spotřebičů. Metoda také není imunní vůči případům nadměrného větrání. Přednosti však jasně převažují. Tím, že je orientována na vrcholný agregát, tepelnou pohodu, nemusí řešit její dílčí problém v podobě korekcí na polohu místnosti v objektu, což bývá Achillova pata většiny rozúčtování realizovaných pomocí radiátorových indikátorů. Ještě mnohem důležitější je, že za zisky z prostupů tepla vnitřními stěnami objektů hradí náklady jejich příjemce, nikoliv jejich zdroj. Metoda dále poskytuje informace o průměrných ročních teplotách v jednotlivých bytech, což je údaj, který si spotřebitel dokáže přibližně ověřit na základě výsledků z vlastního měření pomocí běžného bytového teploměru. A v neposlední řadě jsou navíc dosahované tepelné pohody kombinovány s venkovními teplotami a přeměněny tak ve velmi cenný ukazatel tzv. denostupňů.

Díky uvedeným vlastnostem nebývají rozdíly v tepelné pohodě mezi „denostupňovými“ byty příliš velké. Například z údajů poskytnutých firmou SMS (systém GRAD 2000) vyplývá, že se v reprezentativním vzorku domů (25 objektů s téměř 1400 jednotkami) pohybovaly průměrné roční teploty v 94 % případů mezi 20 až 25 °C. K položené otázce je dále relevantní následující příklad: „Při použití denostupňové metody zaplatí uživatel bytu 2+k.k. odpovídající platbu za teplo vzhledem k dosahované teplotě +19°C. Jestliže v sousedním stejně velkém bytě ve vyšším patře bude teplota +22°C (tedy rozdíl mezi byty je +3°C), potom rozdíl v platbách za teplo těchto dvou stejných bytů může být maximálně 15% až 21% podle fyzikálního pravidla, že 1°C navíc představuje zvýšení nákladů na teplo o cca 5 % až 7 %.“ Z toho lze soudit, že v dominující části uvedených bytových jednotek nepřevyšuje rozpětí v měrných nákladech 35 %.

Velmi podobné relace uvádí firma SOFTLINK. Týkají se vybraného objektu s 250 místnostmi a vyplývá z nich, že se teploty v 80 % případů pohybují mezi 21 až 26 °C (průměr 23,4 °C) a v dalších 17 % kolísají mezi 19 a 21 °C. Firma dále uvádí, že „snížením teploty vytápění o 1°C lze ušetřit asi 4 – 5 % nákladů na vytápění.“ Z toho lze opět soudit, že v dominující části bytů rozpětí v měrných nákladech zřejmě také nepřevyšuje 35 %.

Radiátorová metoda

Není žádný závažný důvod, proč by se měly tepelné pohody v „radiátorových“ domech odlišovat od denostupňových. Výsledky rozúčtování nás však přesvědčují, že tomu tak není. Faktorem této diferenciace jsou propastné rozdíly v přepočtených náměrech indikátorů (součin náměru indikátoru a výkonu příslušného radiátoru, sníženého v případě bytů s více než 1 ochlazovanou stěnou polohovým koeficientem). V analyzovaném objektu kolísá tento ukazatel v přepočtu na m2 podlahové plochy mezi 0 a více než 93 jednotkami. Pokud se tyto údaje vynásobí jednotkovou cenou ukazatele (v objektu 3,17 Kč) a plochou třípokojového bytu (72,1) dostanete se k překvapivému zjištění, že prvý byt nehradí žádné náklady na provoz radiátorů, zatímco druhý spotřebitel by měl uhradit více než 21 tis. Kč. A nakonec můžete dospět k překvapivému poznání, že 30 % bytů přispívá na úhradu nákladů na provoz radiátorů pouze 10 %, zatímco 10 % spotřebitelů nezbývá než uhradit 30 %.

Hlavní systémová chyba – stěhování tepla z více vytápěných bytů do méně vytápěných jednotek

Experti se shodují v tom, že v pozadí těchto absurdních diferencí je skutečnost, že se v bytových domech (zejména panelových) šíří teplo nejen od radiátorů nebo potrubím topného systému, ale rovněž prostupem přes mezibytové příčky a stropní konstrukce. Těmto přestupům tepla nelze zabránit a jejich intenzita narůstá se zvyšováním rozdílů mezi byty v dosahovaných tepelných pohodách. Tento problém se vyskytoval odjakživa a není na něm nic pohoršlivého. Problémem se však stal v okamžiku, kdy byly do místností nainstalovány radiátorové indikátory, které zaznamenávají ve vytápěných bytech veškeré odebrané teplo (a spotřebiteli jsou příslušné náklady vyúčtovány), z něhož je však část odsávána byty s uzavřeným nebo silně regulovaným přívodem topné vody do radiátorů, a to bez odpovídající finanční kompenzace.

Díky tomu rozdíly mezi byty ve vypočtených měrných nákladech jsou mnohdy ve skandálním rozporu s rozdíly v dosahovaných tepelných pohodách. Předchozí vyhláška MPO proto obsahovala ustanovení, které zavazovalo správce domu, aby při rozúčtování používali výpočtové metody, které umožní rozúčtovat spotřební složku podle dosahované průměrné vnitřní teploty jednotlivých místností s otopným tělesem.

Pokus o omezení absurdních rozdílů v měrných nákladech

Realizace tohoto ustanovení ovšem narážela na to, že radiátorová metoda teploty v bytech nesleduje. Autoři platné vyhlášky se proto rozhodli řešit tento problém omezením rozptylu měrných nákladů od průměru objektu v podobě intervalu ± 40 %. Návrh expertní skupiny přitom počítal, že se toto nouzové opatření bude týkat jen spotřební složky, ale omylem bylo ve vyhlášce vztaženo k celkovým měrným nákladům. Při konvenčním přepočtu na odpovídající teploty jde o rozdíl mezi 7 °C (cca denostupňové domy) a v podmínkách bytových domů nedosažitelných 14 °C.

Díky tomuto nedopatření se spodní limit –40 % (cca 13,5 °C) dostal do rozporu s jinými předpisy. Následující metodický pokyn z tohoto trapného omylu vycouval upozorněním, že uvedený spodní limit lze použit jen výjimečně, například u dlouhodobě neobsazených bytů. V normálních případech je však třeba, aby byl nastaven na vnitřní minimální teplotu zajištující tepelnou stabilitu objektu. V praxi jsou oba limity ztotožňovány se standardním nastavením termostatických ventilů, s teplotami, při kterých se přívod topné vody do radiátoru automatický obnovuje (16 nebo 18 °C) nebo uzavírá (27 °C); mezní hodnoty měrných nákladů byly tak vymezeny intervalem ve výši cca 80 % a 140 % průměru objektu.

Mantinely jsou tedy stanoveny velmi volně a v případě aplikace denostupňové metody by se do nich pohodlně vešly všechny bytové jednotky. V objektech, které jsem měl příležitost analyzovat, však spodnímu limitu nevyhovělo až 40 % bytů (nulové nebo nízké náměry) a na opačné straně se ocitlo více než 10 % bytů, které upřednostňují vyšší tepelný komfort (některé z nich si to možná zčásti zavinily nadměrným větráním). Skutečnost, že cedníkem obou limitů neprochází někdy více než 50 % bytů, ukazuje, že realizovaná rozúčtování nelze pokládat za věrohodná a tudíž ani platná.

Díky této korekci se původní čtyřnásobné rozpětí v měrných nákladech snížilo na 80 %, což je ovšem stále ještě dvojnásobek toho, co produkuje denostupňová metodu. Mimo pozornost navíc zůstává fakt, že po korekci vykazuje všech 40 % bytů měrné náklady ve výši 80 % průměru objektu a dalších 10 % je přišpendleno k hodnotě 140 %. Tím jsou prakticky vygumovány rozdíly mezi podstatnou částí spotřebitelů v úsilí o úspornější vytápění.

Vliv zvolené proporce mezi základní a spotřební složkou

Tyto absurdity lze odstranit zvýšením podílu základní složky na úroveň spodního limitu přípustné odchylky, to je na 80 % celkových nákladů na vytápění. Tímto opatřením by se prakticky doúčtovala bytům s nulovými nebo nízkými náklady, větší část jejich zisků z prostupů tepla vnitřními stěnam,i a opačně by se odúčtovaly tepelné ztráty vytápěných bytů. Po této operaci by se měrné náklady mohly bez dalších korekcí vejít do pásma mezi 80 a 140 % průměru objektu, což podle konvenční kalkulace odpovídá teplotám mezi 17 a 27 °C. Navíc by přestalo zmíněné shlukování bytů a růst měrných nákladů by dostal plynulou podobu. V porovnání s „denostupňovými“ výsledky by však i poté přetrvala znatelná nákladová bonifikace u slabě vytápěných bytů a diskriminace u jejich protějšků.

Tento návrh jistě vzbudí pohoršení, nicméně na jeho obranu lze uvést, že se možnost tohoto řešení (možná omylem) objevila i v důvodové zprávě k nerealizované novele vyhlášky z roku 2013: „Obecně platí, že základní složka by měla krýt základní spotřebu tepla pro udržení tepelné stability budovy, zatímco spotřební složka by měla reflektovat individuální rozdíly ve spotřebě, vyvolané chováním spotřebitelů.“ Titíž autoři souběžně navrhují spodní limit odchylky měrných nákladů ve výši 80 % průměru objektu (cca 17 °C), který zřejmě pokládají za hranici potřebnou pro udržení tepelné stability objektu. Myšlení příslušných referentů se ovšem ubírá opačným směrem a pracovní verze nové vyhlášky umožňuje snížit podíl základní složky až na 30 %, což by uvedené problémy ještě mnohem více vyhrotilo.

V této souvislosti odkazuji rovněž na diskusní příspěvek LAKE „Rozúčtování nákladů na teplo“ (z listopadu 2014), ve kterém zdůvodnil potřebu zvýšit podíl základní složky až na 67 % celkových nákladů, dalších 6 % nákladů navrhl rozdělovat podle tepelných zisků ze stoupaček a jen zbytek rozúčtovávat podle korigovaných náměrů indikátorů. A nakonec autor dospívá k závěru, že by uvedené problémy odpadly, pokud by obyvatelé domu zvolili k rozúčtování denostupňovou metodu.

Podle mého soudu v pozadí setrvačnosti zmíněných problémů je to, že spotřebitelé mívají k disposici jen vyúčtování s vlastní domácností a nemohou tedy srovnávat, zda je přiměřeným způsobem naplněna zásada, že by srovnatelné byty se srovnatelnou tepelnou pohodou měly platit srovnatelné náklady. Proto jsem MMR navrhl, aby správci objektů byli povinováni zveřejňovat přehled hlavních výsledků rozúčtování podle bytových jednotek. Z důvodů ochrany osobních dat v něm nepočítám s uváděním jmen příslušných spotřebitelů; cílem návrhu je umožnit uživatelům posouzení věrohodnosti rozúčtování jako celku (zejména rozsah korekcí) a ne vyvolávat hádky kdo na koho doplácí. MMR je samozřejmě proti, protože má zájem udržet při životě stávající podobu radiátorové metody i za cenu obrovského množství klamavých informací.

V tomto příspěvku jsem byl nucen vypustit z původního rozboru všechny tabulky a velmi důležité odkazy na příslušnou literaturu. Zájemce o tyto informace proto odkazuji na výše uvedenou webovou stránku; její obsah jsem nedávno velmi zestručněl a upravil tak, aby byl sdělný pro nestranného uživatele nadaného zdravým selským rozumem.

Ing. Klokočník