SVJ si nemůže hrát na policajta: 26 Cdo 3553/2017
Rozsudek Nejvyššího soudu 26 Cdo 3553/2017 ze dne 3. 4. 2018
Usnesení Ústavního soudu I.ÚS 2325/18 ze dne 7. 8. 2018
SVJ podalo žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4. Žádalo, aby vlastníkovi bytové jednotky byla uložena povinnost zdržet se parkování na (označeném) parkovacím stání ve společných garážích domu. Žalobu SVJ odůvodnilo tím, že právo výlučně užívat toto parkovací stání náleží jinému vlastníkovi jednotky v domě.
Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu z nesmyslného důvodu – pro nedostatek aktivní legitimace žalobce. (Při tom víme a bylo potvrzeno judikaturou, že SVJ je oprávněno vymáhat plnění povinností vlastníků jednotek.)
Stejně vadné právní zdůvodnění použil i Městský soud v Praze. Věc se pak dostala k Nejvyššímu soudu (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3553/2017–112 ze dne 3. 4. 2018).
Nejvyšší soud předně zdůraznil, že soudy posoudily otázku aktivní legitimace nesprávně. Obecně platí, že SVJ je oprávněno podat žalobu podle § 1042 občanského zákoníku proti vlastníku jednotky, který užívá společnou část domu vyhrazenou k výlučnému užívání vlastníku jiné jednotky.
Nejvyšší soud ovšem potvrdil zamítnutí žaloby – ze zcela jiného důvodu, než soud nalézací a soud odvolací. Zjistilo se totiž, že SVJ si příliš horlivě hrálo na policajta: vlastník jednotky, který měl to parkovací stání vyhrazeno pro sebe, totiž nic nenamítal proti tomu, že tam parkuje někdo jiný. Ti dva byli spolu dohodnuti !
Závěr Nejvyššího soudu zněl: Žaloba nebyla podána důvodně. SVJ si hrálo na policajta se zbytečnou horlivostí, i když o to nikdo z vlastníků jednotek nestál. Tento judikát NS pak potvrdil i Ústavní soud:
|
V poměrech souzené věci ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, protože žalovaný parkovací stání užívá k parkování vozidla se souhlasem vlastníka jednotky, s jejímž vlastnictvím je právo výlučného užívání této společné části domu spojeno, tj. se souhlasem oprávněného uživatele. Je-li pak parkovací stání oprávněn užívat k parkování vozidla vlastník konkrétní jednotky, nejde o žádný zásah do správy společných částí domu, proti kterému by se společenství mohlo vymezit. Ústavní soud tomuto závěru nemá co po ústavně právní stránce vytknout a podotýká, že v mezích, v nichž vlastník jednotky nakládá s právem výlučného užívání vymezené společné části domu (zde parkovacího stání) v souladu s jeho účelem a nepoškozuje tím ostatní, nelze bez dalšího spatřovat zásah do správy společných částí domu, spadající do působnosti společenství vlastníků. (…) Jinou by byla situace, kdy by docházelo ke ztížení výkonu stejných práv jiným vlastníkem, ke změně či poškozování společné části domu apod. (§ 1175 o. z.). Tak tomu ovšem v souzené věci zjevně není. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Zdroj: Usnesení Ústavního soudu I.ÚS 2325/18 ze dne 7. 8. 2018 |
Justitianus
Poslední komentáře